Před císařovým sídlem ve Vídni demonstruje rozčilený dav. „A mají k tomu povolení?“ zeptá se naivně rakouský císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý svého kancléře Klemense Metternicha, když z oken spatří rozzlobenou masu lidí.

Ferdinandovy vladařské dny jsou v tuto chvíli už sečteny.

„Je to revoluce,“ odpoví rakouskému císaři Ferdinandovi V. Dobrotivému (1793–1875) s pověstí slabomyslného prosťáčka na jeho otázku kancléř Klemens Metternich (1773–1859). V tu chvíli je mu už dávno jasné, že jakékoli protesty v ulicích je potřeba rázně a rychle potlačit.

Jenže jak přimět císaře, aby tancoval, jak on píská? Těžko. Metternich s předsedou rakouské vlády Felixe Schwarzenbergem (1800–1852) proto berou události do vlastních rukou. Přesvědčují Ferdinanda, aby odstoupil.

Jenže ten si nedá říci. Je přece panovníkem z Boží vůlea nemůže proto svůj úřad jen tak opustit. Předseda vlády s kancléřem proto vymyslí na císaře lest, jak ho přimět, aby opustil trůn. Berou si na pomoc nadpřirozené síly.

Jedné noci vstoupí do Ferdinandovy ložnice bíle oděný muž a v ruce drží zapálenou svíci. Podobá se Ferdinandovu otci císaři Františkovi I. (1768–1835). Se slovy„Ferdo, ty musíš odstoupit!“ přistoupí k císařově lůžku.

Cesta na trůn je volná

Ferdinand už potom nepochybuje, co je jeho povinností. Samozřejmě, že nejde o žádného ducha. Mazanému kancléři a předsedovi vlády se podařilo přesvědčit jednoho sluhu, který se dost podobal Ferdinandovu otci, aby posloužil jejich hře.

Oblékli ho do bílého prostěradla, do ruky mu dali zapálenou svíčku a poslali ho ke spícímu Ferdinandovi, kterému měl opakovat větu o odstoupení. Lest dosáhnou svého. Císař se rozhodne vzdát se koruny.

Když podobný krok udělá i jeho bratr František Karel (1802–1878), považovaný také za slabomyslného, nový císař František Josef I. (1830–1916) má cestu na rakouský trůn konečně volnou. Panovník, který překážel politickým hrám, je odklizen.

Komplikovaný porod

Ferdinand to ale nemá jednoduché už v okamžiku, kdy přichází na svět. Jeho porod je velmi komplikovaný, novorozenec dokonce na chvíli přestává dýchat. Nejenom genetické zatížení způsobené příbuzenskými sňatky Habsburků, ale také nelehký porod se nejspíše podepsaly na jeho zdravotních obtížích.

„Měl nadměrně velkou, deformovanou hlavu a obličej stažený k jedné straně, ústa pootevřená, duševní pohotovost byla velmi omezená. Příliš krátké paže a nohy vyvolávaly dojem velkého dítěte,“ popisuje jeho podobu a duševní schopnosti rakouský lékař Hans Bankl (1940–2004). Už od malička následník trůnu trpí těžkou epilepsií, se kterou si doboví lékaři vůbec nevědí rady. Právě proto mu zakazují téměř všechno. Nedovolí mu dělat ani běžné denní úkony.

Dobrosrdečný muž

Naštěstí se hodně změní v roce 1802, kdy se chlapcovým vychovatelem stává Franz Maria von Steffaneo-Carnea. Během několika let naučí zdánlivého prosťáčka pět jazyků, kromě němčiny také francouzštinu, češtinu, maďarštinu a italštinu.

Jako jeden z mála Habsburků proto Ferdinand rozumí česky. Nadchne ho pro hru na klavír, ve které vynikne. Naučí se také hrát na trubku, jezdit na koni a střílet. Právě on má zřejmě silný vliv i na Ferdinandovu povahu.

Budoucí císař se projevuje jako velmi dobrosrdečný mladý muž, který neváhá komukoli pomoci v nouzi. Takové vlastnosti v habsburském rodu rozhodně nejsou obvyklé. Díky své milé povaze si proto později vyslouží přízvisko Dobrotivý.

Manželka se stává opatrovnicí

Roku 1830 vydávají lékaři svoje dobrozdání, že je Ferdinand schopen vlády a může se také oženit. „První setkání proběhlo nad očekávání dobře,“ poznamenává rakouský autor Gerd Holler (*1922) o chvíli, kdy se 24.

února 1831 v Neunkirchenu poprvé spatří snoubenci Ferdinand a Marie Anna Savojská (1803–1884). O tři dny později pár oddá ve Vídni arcivévoda kardinál Rudolf (1788–1831), Ferdinandův strýc. Jenže nemoc si vybere svoji daň už 27.

února 1831 během svatební noci. Místo milostných radovánek šokovaná nevěsta sleduje, jak se její novomanžel svíjí v křečích. Prodělá pět záchvatů. Navzdory tomu, že jeho manželka je v některých ohledech spíše opatrovnicí než partnerkou, zůstávají si manželé velmi oddaní, přestože nepřivedou na svět žádné děti.

Nebýt sňatku, strávila by ostatně Marie Anna svůj život jako abatyše v klášteře.