Rakouský arcivévoda Ferdinand se může radovat. Volbou z 23. října 1526 mu spadla do klína česká koruna. Pravda, na oplátku musel slíbit, že zaplatí minimálně polovinu královského dluhu, který tehdy činí 300 000 zlatých.

Také se zavázal, že přesídli z Vídně do Prahy. Co by však pro vidinu vlády v Českém království neudělal…

Jenže Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) poměrně brzy pochopí, že vládnout Čechům bude docela oříšek.

Ve volební kapitulaci z prosince 1526 a ledna 1527 si totiž nechávají potvrdit platnost zemských svobod a privilegií, teprve poté jsou ochotni mluvit o termínu korunovace. Mezitím už nový král začíná od 1. ledna 1527 reformovat dvůr a jeho instituce.

Vydává dvorský řád, pomocí něhož zřizuje centrální dvorské úřady. Buduje tajnou radu, v níž využívá schopných lidí ze Španělska, které je jeho rodnou zemí, nebo vzdělanců z Rakouska.

Zklamání na obou stranách však přichází již krátce poté, kdy si 24. února 1527 Ferdinand I. posadí na hlavu českou korunu. České stavy svého výběru nového krále začínají litovat. Byrokracie omezuje jejich moc.

Ortodoxně katolickému panovníkovi je pro změnu už zcela jasné, jak těžké bude vyjít především s českými kališníky.

Města rozhodovat nebudou!

Bouři nevole vyvolá i Česká komora (jakýsi finanční úřad), založená 25. března 1527, jejímž úkolem je správa majetku českého krále. Je podřízena Dvorské komoře a nikoli stavům, což se samozřejmě šlechtě nelíbí.

Ta by ve svých rukou ráda soustředila maximum politického vlivu a nechce, aby jí Habsburk viděl do karet. Jenže Ferdinand o všem nejraději rozhoduje sám. Moc dobře však ví, že právě panstvo musí do jisté míry respektovat.

Ale aby se mu do vládnutí míchala i města, to už opravdu nestrpí! Nejraději by si na radnice dosadil své lidi a díky nim dostal všechno pod kontrolu. Proto ruší městům jejich privilegia, například je nutí odevzdat zbraně a připravuje je o pozemky.

Kvůli těmto opatřením se podíl měst na politickém rozhodování snižuje. A také chudnou. Na druhou stranu si ale Ferdinand I. velice dobře uvědomuje, že nemůže města úplně zničit, protože mu pomáhají zaplnit státní pokladnu. Pokles vlivu měst ale v podstatě uvítá šlechta.

Šlikové přijdou o doly

Nutno říci, že Ferdinandovy nepopulární kroky mají své opodstatnění. „V roce 1527 se totiž v českých zemích nacházely jen dosti minimální zdroje panovnických příjmů,“ komentuje tehdejší situaci současný historik Jaroslav Čechura.

Proto Dvorská komora provádí také revizi dluhů, k jejichž placení se Habsburk zavázal. Dále dochází k inventuře – ta má ukázat, zda se ještě někde v království nenacházejí nějaké zdroje příjmů, jichž by panovník mohl využít.

Dvorští úředníci samozřejmě na nějaké kápnou. Zjistí, že v Jáchymově v Krušných Horách razí rod Šliků od roku 1519 svoje stříbrné tolary.

„Já to tak nenechám,“ rozohní se Ferdinand I. Horní regál, zákon o těžbě, využije k tomu, aby jim mohl stříbrné doly zkonfiskovat a sám z nich utěšeně bohatnout.

Přes konfiskace a útlak se Ferdinand snaží dostát alespoň některým svým slibům, které dal při královské volbě. Například se usadí v Praze, i když tu samozřejmě nepobývá celý rok.

Císařští cenzoři straší popravou

S počátkem jeho vlády se v českém království mění i pravidla cenzury. „Všechny tisky musí být pod přísnou kontrolou,“ nařizuje Ferdinand I. Sledování případných závadných tiskovin funguje docela dobře.

A to především díky tomu, že v Praze je tehdy pouze jediná tiskárna. Pár dalších pak funguje jen v několika málo městech, jako například Plzeň. Na venkově nesmí být žádné.

Minimálně jednou do roka proberou cenzoři veškerou literaturu, na kterou u tiskařů narazí, a zkontrolují, zda mezi nimi není nějaká zakázaná kniha. Muži černého řemesla také mají povinnost uvádět u každého tisku své jméno. Za anonymní tituly jim hrozí poprava. Navzdory tomu se ale tato nařízení moc nedodržují.

Nároky na zemské poklady

Ferdinand je při chuti a s velkým elánem dál prosazuje svoji politiku. 30. března 1534 začíná platit tzv. Narovnání o hory a kovy. Král získává kontrolu nad těžbou drahých kovů v celém Českém království.

Železo a další barevné kovy mohou těžit sami vlastníci pozemků, naopak drahé kovy jako zlato a stříbro označuje nové nařízení za „poklady země“ a Ferdinand si na ně dělá nárok.

Soukromě je může někdo dolovat jenom tehdy, když všechen vytěžený kov prodá za výkupní cenu panovníkovi.

Brzy přichází další pohroma. Až do roku 1534 se v Čechách žádné pravidelné daně státu neplatí. Zdanění mají na starosti stavovské obce, které si je určují podle sebe. Teď je ale všechno jinak. Nová reforma stanovuje pevnou daň z prodeje zboží.

„Použiji stejný systém, jako v mém rodném Španělsku,“ umíní si Ferdinand I. a jeho úředníci vypíší daň. Činí 1/60 až 1/30 z prodejní ceny zboží, tedy 1,66-3,33 %. Na výběr daní vytvoří panovník komise, prodej nezdaněného zboží se trestá pokutami. Města okamžitě proti tomuto nařízení protestují.

Návrhy smete ze stolu

Protesty proti němu stále sílí. V roce 1539 dostává Ferdinand I. na stůl soupis 13 bodů, ve kterých s ním české stavy nesouhlasí. „Král neprokazuje patřičný respekt ke stavovské autoritě,“ říká jeden z nich.

Autorství spisku se přiznává Janovi z Pernštejna (1480–1548). Strach z války, Turci dorážející na Evropu a nespokojenost s královou politikou vyprovokují vznik šlechtické opozice, v jejímž čele stojí právě Pernštejn.

Na jaře 1543 navíc nekatolíci pracují na reformě náboženské reformy, jejímž cílem je zamezit panovnickým zásahům do náboženského života. Českému království by měl přinést určitou míru svobody a stojí za ním opět Pernštejn, sám příslušník jednoty bratrské.

Po přečtení návrhu na zemském sněmu v témže roce ale Ferdinand všechny změny smete se stolu. Napětí vrcholí a je jen otázkou času, kdy dojde mezi ním a šlechtou k otevřenému konfliktu. Stane se tak na počátku roku 1547.