„Tyhle zdi mají zvláštní moc. Nejdřív je nenávidíš, pak si na ně zvykneš. Uplyne nějakej čas a jsi na nich závislej.

Jsi institucializovanej.“ Tak ve slavném filmu Vykoupení z věznice Shawshank popisuje jedna z postav případ vězně, který se po 50 letech strávených za mřížemi nedokáže smířit s propuštěním na svobodu a vezme si život.

Nemusí však nutně jít jen o vězení. Stejný syndrom postihuje lidi trávící dlouhá léta například v psychiatrických léčebnách, náboženských sektách, a do jisté míry to platí i pro život v totalitních režimech.

Čím déle, tím hůře

Jde o adaptační proces, kdy se člověk stává pevně „zapuštěný“ v organizaci, sociálním systému nebo specifické části společnosti, pro kterou je typický přísně a vysoce organizovaný způsob života, a jehož součástí je omezená samostatnost a vnucená pasivita.

Čím déle proces, v případě vězňů se mluví o prizonizaci, trvá, tím pevněji jsou ukotveny nové vzorce chování, struktura postojů a potřeb. Současně platí, že s postupujícím procesem postižený degraduje a ztrácí schopnost adaptace na běžný život na svobodě.

„Domovem se pro něj stává vězení, klinika či komunita, zatímco svět venku prostředím, kde se nevyzná a neumí žít,“ popisuje americký psycholog David Krassner.

A zatímco Stockholmskému syndromu oběti podléhají přibližně v jednom případě z deseti, u institucionalizace je tomu naopak. Podléhá mu až devět z deseti postižených. Bránit se jí je totiž mimořádně obtížné až nemožné.

Tlak, psychický, ale často i fyzický, přichází ze všech stran. Nejen od autority, ale také od komunity samotné, která z mnoha důvodů není žádným odlišnostem nakloněna.

https://www.youtube.com/watch?v=H_YcN1ROAQc