Už delší dobu se hovoří o tom, že potravinou příštího století budou nejrůznější švábi, cvrčci a sarančata. Ovšem v mnoha kuchyních světa můžeme už dnes najít pokrmy, které by většina z nás polkla jen stěží.
Nebo byste si dali tyto vybrané delikatesy?
Shiokara
Kde se jí: Japonsko
O co jde: zkvašené maso mořských živočichů
Základem tohoto populárního japonského pokrmu je maso a vnitřnosti mořských živočichů, nejčastěji krabů, tuňáků, ryb ayu, chobotnic nebo drobných korýšů. Malé kousky syrového masa se naloží do nahnědlé pasty, připravené ze soli (10–30 %), oleje, bylin, a přes síto propasírovaných vnitřností daného mořského tvora.
Někdy se ještě směs obohatí o fíky nebo praženou rýži. Pak se uloží do uzavřené nádoby a nechá fermentovat (kvasit), někdy až měsíc. Výsledný pokrm je narůžovělé barvy jako kečup smíchaný s majonézou, s konzistencí medu, maso v něm má gelovitou strukturu.
Jídlo překvapuje pronikavou vůni a výraznou rybí chutí.
Hákarl
Kde se jí: Island
O co jde: kvašené maso ze žraloka
Islandská specialita zvaná hákarl se připravuje ze syrového masa žraloka malohlavého nebo žraloka velikého. Protože krev těchto paryb obsahuje velké množství močoviny, je jejich maso pro člověka jedovaté.
Vyžaduje proto speciální úpravu, spočívající v kvašení pod velkým tlakem, při kterém močovina z masa odteče. V minulosti jej Islanďané zahrabávali do písku a zatěžovali velkými kameny, dnes se používají speciální plastové kontejnery.
V nich maso zůstane naložené alespoň 6 týdnů, pak se nařeže na pruhy a suší v průvanu dalších 4 až 5 týdnů. Následně se z něj odstraní tmavý povlak a nakrájí se na kostičky, které se napichují párátky.
Jídlo má specifický pach po amoniaku a pikantní chuť, připomínající uleželý sýr.
Tepa
Kde se jí: Aljaška
O co jde: fermentované rybí hlavy
Tradiční pokrm Eskymáků představují hlavy bílých ryb, které se přikryté pytlovinou fermentují v sudu, jež se na týden až měsíc zakope pod zem. Zčernalé hlavy (ne nadarmo přezdívané smrduté) se pak jí zmrzlé jako předkrm či dezert.
Na krátkou dobu byly tradiční dřevěné sudy pro přípravu tepy nahrazeny plastovými, což na Aljašce vedlo k prudkému zvýšení množství otrav botulotoxinem (u nás známým jako klobásový jed), jemuž prostředí bez přístupu vzduchu obzvlášť svědčí.
Eskymáci se proto brzy vrátili ke klasické metodě přípravy.
Stoleté vejce
Kde se jí: Čína
O co jde: vejce naložené ve vápně a jílu
Specialitou čínské kuchyně je tzv. stoleté vejce či také vejce dynastie Ming. K jeho přípravě se používají klasická slepičí, případně kachní nebo křepelčí vejce. Ta se syrová obalí směsí vápna, jílu a rýžových plev a nechají se minimálně tři měsíce uzrát.
Vápno zvýší zásaditost uvnitř vejce až na pH 12. Ve výsledku pak bílek zrosolovatí a zabarví se jantarově, zatímco ze žloutku se stane tmavošedá až tmavozelená mazlavá hmota. Černé vejce se podává jako předkrm se zázvorem a sójovou omáčkou, nebo jako součást zeleninového salátu, případně jako příloha k rýžové kaši, zvané kondží.
Casu marzu
Kde se jí: Sardinie
O co jde: sýr infikovaný larvami
Casu marzu, v překladu „shnilý sýr“, se vyrábí na Sardinii z místní varianty sýra Pecorino Sardo. Ten se záměrně infikuje larvami sýrorodky drobné, které jsou průhledně bíle, měří kolem 8 mm a umí vyskočit až do výšky 15 cm.
Sýr se musí konzumovat včas, tedy dokud jsou larvy uvnitř něho ještě živé, jinak může být toxický. I tak má pronikavou čpavou chuť, která na jazyku zůstane dlouho. Lidem, kteří na něj nejsou zvyklí, může sýr způsobit alergickou reakci, ale pokud strávník netrpí alergií přímo na tyto larvy, většinou se mu nic nestane.
Kiviak
Kde se jí: Grónsko
O co jde: tuleň nacpaný rozkládajícími se ptáky
Inuité, žijící na severu Grónska, si nádobu pro fermentovaní vytvořili z těla dospělého tuleně. Toho lovili na začátku jara, aby měl ještě dostatečnou vrstvu podkožního tuku. Pak ho vykuchali a odřezali z něj tuk, přičemž tyto zbytky vyvařili a použili na zalití nového obsahu tuleního břicha.
Tím se stala ptačí mláďata, nejčastěji alky malé, případně kajky či papuchalkové, která sesbírali v hnízdech na útesech. Musela být všechna stejně stará, aby jejich kvašení uvnitř tuleně probíhalo rovnoměrně.
Do tuleně se jich vešlo 400 až 600 kusů, pak bylo jeho břicho zašito. Tato „konzerva“ následně odpočívala na chladném místě 3 až 18 měsíců. Poté byla otevřena. Jednotlivým ptáčkům Inuité zkušeně za zobák utrhli hlavu a vnitřek ptáka, rozloženého včetně kostí, vypili.
Losí čenich
Kde se jí: Aljaška, Finsko, Norsko, Kanada
O co jde: uvařený čenich losa evropského či amerického
Losí čenich si rádi dopřávali především indiáni Kutčinové, kteří žijí na Aljašce za polárním kruhem, postupně ho lidé začali konzumovat také při loveckých hodech ve Finsku, Norsku a Kanadě. Z losa získají lovci až 250 kilogramů kvalitního masa, největší lahůdku však pro ně představuje losí čenich, ač je tvořen především chrupavčitou tkání, která je pro člověka prakticky nestravitelná.
Čenich vážící asi 2 kg se od hlavy oddělí sekerou, začistí se a až hodinu se z něj opalují chlupy nad ohněm. Poté se nakrájí na plátky a naloží od slaného láku. V něm může setrvat až několik týdnů, pak se plátky jedí syrové, nebo se po několika hodinách vyjmou a vaří 2–3 hodiny.
Následuje druhé převaření, po němž má maso podobu rosolovitých hrudek, které se srkají, nebo polykají vcelku.
Bosintang
Kde se jí: Severní Korea
O co jde: vývar ze psího masa
Čechy, proslulé pejskaře, by snědení této polévky, jejímž základem je psí maso, zřejmě stálo hodně přemáhání. V korejské kultuře má ale tento pokrm dlouhou historii. Záznamy o konzumaci psího masa zde sahají až do starověku.
O polévce Bosintang se dokonce tvrdí, že zvyšuje mužnost. Připravuje se tak, že se psí maso vaří se zeleninou, hlavně se zelenými cibulkami, lístky perily křovité a pampeliškami, a ochucuje se tradičním kořením včetně rostliny označované jako korejská máta.
Oko tuňáka
Kde se jí: Japonsko, Tchaj-wan, Čína, Vietnam
O co jde: oční bulvy tuňáka obecného
Pro mnoho lidí je konzumací očí jiných živočichů nepředstavitelná, ve východní Asii se naopak pojídání očí tuňáků těší takové oblibě, že jich je v obchodech nedostatek a musejí se dovážet zmražené z Norska.
Oko vážící až půl kilogramu se připravuje narychlo, kdy se obrácené zorničkou vzhůru jen prohřeje, aby byl sklivec tekutější a vynikla jeho přirozené slaná chuť. Servíruje se se sójovou omáčkou nebo rýžovým octem.
Případně se oko může uvařit, v mírném varu ale nesmí být déle než 5 minut, jinak by popraskalo. Jí se pouze sklivec a tkáň držící zorničku, případně část svaloviny podél hlavního nervu.
Vařený kaloň
Kde se jí: Mariánské ostrovy, Guam, Palau, Papua-Nová Guinea
O co jde: maso zaživa vařeného netopýra
Korálové ostrovy v Tichomoří jsou, vyjma ryb, chudé na živočišné zdroje bílkovin. Jejich obyvatelé si proto jídelníček zpestřují neobvyklou lahůdkou, vařeným kaloňem mariánským. Nejoblíbenější úpravou je dušení jejich masa se zeleninou, případně příprava netopýří polévky.
Vaření má však několik úskalí. Tím prvním je, že se musí netopýr vařit zaživa, aby se z něj uvolnily potřebné živiny. Dalším je pach močoviny, který se z vařeného masa line, a třetím nebezpečí nejrůznějších nemocí.
Netopýři mariánští jedí semena cykasů, která jsou bohatá na jedovaté neurotoxiny, a zároveň hnojena DDT. Oni jsou vůči nim odolní, lidé ne. Také přenáší nejrůznější bakterie a viry a způsobují onemocnění svými příznaky podobné Parkinsonově chorobě.