„Moji nadřízení chtějí, abych vás požádal, abyste se mi vzdal,“ praví velmi nejistým hlasem norský kapitán veliteli německé posádky na Arktidě. „Jenže nevím, jak se takové věci dělají,“ dodá ještě rozechvělejším tónem.

Německý velitel na něj s úsměvem pohlédne, vyndá na stůl svoji pistoli a zahlásí: „Tímto se vám oficiálně vzdávám.“

Když v září 1939 vypukne druhá světová válka, kromě zřejmých důsledků se Německo dostává do mezinárodní izolace i na poli meteorologie. Informace o počasí jsou přitom klíčové pro vlastní vojenský postup i předvídání možných útoků ze strany nepřítele.

„Zatímco Spojenci mohli díky své téměř neomezené letecké i námořní nadvládě mít meteostanice ve všech důležitých oblastech, Němci byli nuceni hledat způsoby, jak si z těchto těžko dostupných míst získávat zprávy sami,“ píše současná kanadská spisovatelka Shirlee S. Mathesonová. Za tímto účelem se Německo rozhodne vybudovat síť meteorologických základen.

Potíže s medvědy Německá výprava čítající 11 členů vedená zkušeným Wilhelmem Degem (1910–1979) se na místo určení dostane ponorkou. Od chvíle, kdy jsou vysazeni na pobřeží Špicberek, není cesty zpět. Netrvá to dlouho a objeví se první potíže.

Nikoliv od válečných nepřátel, nýbrž ze strany „místních“, tj. ledních medvědů, jejichž lovecké útoky musí Němci pravidelně odrážet. Po jednom incidentu polárníci vycházejí ven již jen minimálně po dvou a ozbrojeni puškami.

Nutno podotknout, že navzdory nebezpečí, které lední predátoři pro výpravu skýtají, existují fotografie, na nichž si Němci hrají s polárními medvíďaty.

„Máme vše, kromě piva“ Němce zde kromě medvědů sužují i mrazivé teploty klesající až k minus 40 stupňům Celsia a náladu jim nelepší ani polární noc, která na Špicberkách trvá dlouhých 128 dní! Nebezpečí trudomyslnosti na místě, kde hynou sobi a každého přepadne smutek, dovršuje fakt, že ačkoliv mají polárníci zásoby proviantu na dobré dva roky, něco jim přece jenom chybí.

„Byla to nezapomenutelná zkušenost. Měli jsme vše, kromě piva,“ posteskl si v roce 2010 jeden ze členů tehdejší výpravy, Siegfried Czapka.

Odříznuti od světa? Všeobecnou tíseň završí depeše z Berlína, kterou na arktické stanici obdrží v květnu 1945. Z jejího obsahu se dozví o německé kapitulaci a též dostanou pokyny ke zničení veškerého vybavení včetně vysílačky.

V tom, co se dělo dále, se zdroje různí. Podle jedněch Němci rozkazy splní do puntíku, čímž se zcela zbaví možnosti navázat jakýkoliv kontakt, podle druhých si vysílačku ponechají a po několika měsících radiového ticha začnou po spojeneckých vlnách vysílat nouzové volání o pomoc.

Jako pravděpodobnější se jeví druhá varianta, neboť 3. září 1945 se u základny objeví norská loď Blasel. Dege její posádku pozve dovnitř na občerstvení a za pár okamžiků spolu usrkávají horkou kávu. Pak už zbývá jen vyřešit zřejmý účel jejich setkání.

Jak se vlastně vzdává? „Co se děje, kapitáne?“ zeptá se Dege Albertsena, když si všimne jeho rostoucí nervozity u jídelního stolu. Nor vysvětlí, že jej musí oficiálně požádat o kapitulaci. „Tak proč mě nepožádáte?“ podiví se německý velitel, načež mu jeho protějšek vysvětlí, že neví, jak se ty to věci formálně dělají.

Když se všichni dochechtají absurditě celé situace, Dege se ujme jejího řešení. Z pouzdra na opasku vytáhne svoji pistoli a Albertsenovi ji se slovy oficiální kapitulace odevzdá. Norský kapitán se ještě zeptá, zdali si jí může nechat, načež Dege narychlo sepíše kapitulační listinu.

Tím je celá věc dokonána. Ještě téhož dne se všichni seberou a z místa navždy odjedou. Němci několik měsíců stráví v norském zajetí, ale po jejich uplynutí jsou konečně posláni domů za svými rodinami.