V roce 1982 se Jan Pavel II. stal terčem už druhého pokusu o atentát. „Pryč s papežem, pryč s druhým vatikánským koncilem!“ vykřikl katolický kněz Juan Krohn, když se jej 12. května ve Fatimě pokusil bodnout bajonetem.

Druhý vatikánský koncil skutečně ležel v žaludku mnohým bigotním tradicionalistům – v historii Svatého stolce totiž znamenal zcela zásadní obrat.

První vatikánský koncil v letech 1869-1870 znamenal veřejné odsouzení moderních výdobytků z úst papeže Pia IX., za které považoval racionalismus, materialismus a liberalismus. Byl to onen církevní sněm, který vyhlásil dogma neomylnosti papeže.

Nový koncil měl ovšem katolickou církev a 20. století konečně usmířit. „Církev se přestala chovat jako obležená pevnost, která si kolem sebe buduje vysoké hradby, za nimiž chce přestát nápor moderního světa,“ napsal o synodu historik Jaroslav Šebek.

Spontánní nápad

V pořadí už 21. všeobecný koncil, přičemž druhý konající se ve Vatikánu, probíhal v letech 1962-1965 za pontifikátu dvou papežů, Jana XXIII. a Pavla VI.. S účastí 2540 biskupů ze všech světadílů se jednalo o vůbec největší koncilní událost.

Už jeho samotné ohlášení bylo pro svět překvapením. Jan XXIII. neměl žádný skutečný plán, svolal jej zcela spontánně. Hned při zahájení se distancoval od všech ostatních „proroků záhuby“, kteří viděli církev jako hradbu před hříšným, satanským světem.

„Katolicismus léčil svůj přístup k modernímu světu příliš mnoho odsuzováním a příliš málo milosrdenstvím,“ pronesl papež. Svět se změnil a Jan XXIII. věřil, že církev musí také.

Mír s muslimy i ateisty

Ještě na konci 18. století papež Pius VI. odmítl revoluční vymoženosti, jako je rovnost všech lidí, svoboda vyznání, svědomí a slova, s odvoláním na své božské zjevení coby „ohavnou filozofii lidských práv“.

Byl to právě druhý vatikánský koncil, prostřednictvím kterého katolická církev oficiálně uznala tato základní lidská práva.

S několikasetletým zpožděním byl vyplněn požadavek reformace – kněz už nadále neměl povinnost promlouvat k lidem při bohoslužbě v mrtvém latinském jazyce, ale mohl používat jejich vlastní národní řeč, které všichni rozuměli.

Koncil také poprvé rázně odmítl „kolektivní vinu“ židovského národa na smrti Ježíše Krista a vyjádřil lítost nad projevy antisemitismu. Nový postoj zaujal také vůči islámu a dalším náboženstvím.

„Uznal, že spása se v podstatě dá dosáhnout i mimo křesťanství, že jí mohou dosáhnout dokonce i ateisté a agnostici, pokud jednají v souladu se svým svědomím,“ dodal švýcarský teolog Hans Küng, který byl tehdy osobně přítomen.