V roce 1971 položil David Scott z Apolla 15 do lunárního regolitu pamětní desku a hliněnou sošku „Padlého astronauta“. Od té doby na Měsíci existuje památník jmenovitě 14 amerických astronautů a sovětských kosmonautů, kteří zemřeli ve službě.
Vedle senzačních úspěchů má kosmonautika také druhou stranu mince, která odráží tragická selhání člověka nebo techniky. První smrtelná nehoda v historii amerických letů do vesmíru se odehrála paradoxně na zemi.
Dne 27. ledna 1967 během simulace odpočítávání došlo v kabině nového modulu Apollo k požáru, který zabil celou posádku skládají se z trojice astronautů Virgila „Guse“ Grissoma, Edwarda Whitea a Rogera Chaffeea.
Otázka pro ustavenou vyšetřovací komisi zněla: Co mohlo způsobit takové inferno při rutinním testu?
Špatně odvedená práce
Nový velitelský a servisní modul programu Apollo byl neobyčejně komplikovaný a přelomový technologický div. Firma North American Aviation, která jej pro NASA vyvinula, ale odvedla fušerskou práci.
Vnitřek připomínal minové pole plné drátů, proplétajících se mezi nohama astronautů. Zkrat byl pouze otázkou času.
K osudné jiskře došlo po pěti a půl hodinách od začátku simulace Apollo 1. V kabině natlakované čistým kyslíkem způsobil zkrat požár, kterému vlivem nedomyšleného designu nebylo možné uniknout.
Poklop se otevíral dovnitř, to znamenalo, že posádka ležící ve svých sedadlech se musela natáhnout nad sebe, poklop odmontovat a uložit ho za opěrky hlavy.
Přetahovat se se vzrůstajícím tlakem způsobeným růstem teploty uvnitř kabiny ale nebylo v lidských silách. Bezprostřední příčinou úmrtí trojice astronautů nakonec nebylo uhoření, ale udušení se toxickými zplodinami.
Tvrdá lekce
Lekce nezůstala nevyužita. Z kabiny velitelského modulu bylo odstraněno vše, co se mohlo snadno vznítit.
Elektrická instalace byla řádně zabezpečena, výbušný čistý kyslík se pro první část letu nahradil méně hořlavým mixem kyslíku s dusíkem a kabina získala nový typ poklopu otevíraného směrem ven, kterou mohl jediný člověk snadno odjistit do několika sekund.
