23. října 1526 se ve svatováclavské kapli pražského chrámu svatého Víta schází volební grémium. Volitelé, kteří se skládají z osmi zástupců panského a rytířského stavu a měšťanů, mohou odejít teprve až se shodnou na novém českém králi.

Mezi adepty na trůn patří mocná bavorská knížata Vilém IV. (1493–1550) a Ludvík X. (1495–1545) z rodu Wittelsbachů a samozřejmě Ferdinand I. Habsburský (1503–1564). Na čí stranu se ale nakonec přikloní přízeň volitelů, zatím nikdo netuší.

Wittelsbachové si velmi dobře uvědomují, že na rozdíl od Habsburků nemají v evropské politice příliš velké slovo a vnímají to jako svoji nevýhodu. Snaží se proto do přízně volitelů vlichotit jinak. Slibují všechno možné a doufají, že jim české stavy uvěří.

Chystají se uplácet Wittelsbachové se připravují na souboj o voličské hlasy. Jejich vyslanci je na podzim roku 1526 informují o všem, co se v Praze šustne a podle toho se zařizují. Usoudí, že do loajality českých šlechticů bude nutné něco investovat.

„Rozdělíme šesti volitelům 90 tisíc zlatých (pro porovnání: třetí žena Viléma z Rožmberka dostala jako věno 10 tisíc zlatých),“ rozhodnou se v Mnichově.

Ve svém plánu pamatují na Zdeňka Lva z Rožmitálu, kterému má připadnout největší díl peněz, dále na Hanuše Pfluga z Rabštejna, pokud přejde na jejich stranu, ale i Jana z Vartenberka, Jana ze Šternberka, Jaroslava ze Šellenberka a Zdislava Berku z Dubé. Šest zmíněných pánů skutečně patří mezi volitele, do počtu osmi hlav chybí už jenom Adam I. z Hradce (1494–1531) a Hanuš ze Švamberka.

Tučná nabídka má umořit dluhy Knížata Ludvík s Vilémem správně tuší, že na hradeckého Adama je zbytečné cokoli zkoušet, neboť patří mezi zarputilé Ferdinandovy stoupence. Na švamberského Hanuše nějakým řízením osudu zapomenou.

Hlasy rytířů jim má zajistit Radslav Beřkovský za nabídku 4000 zlatých a měšťanské Jan Pašek z Vratu. Český historik Antonín Rezek (1853–1909) přitom tvrdí, že nezůstalo u pouhých nabídek, ale už se rovnou a natvrdo uplácelo.

Ve hře byla navíc ještě wittelbašská nabídka umořit dluhy královské pokladny vůči šlechticům, jež momentálně dosahovaly výše 150 tisíc zlatých (stejnou částkou si chce roku 1527 usmířit papež Klement VII.

habsburskou armádu o 34 tisících mužích).

Trumfy pomocí slibů Ovšem Habsburkové samozřejmě nezůstávají mimo, a brzy se dozvědí o tom, co se děje v zákulisí. Jejich informátorem je přímo nejvyšší kancléř Adam z Hradce. Adam a jeho muži Ferdinandovi doporučují: „Slibte českým stavům, že navrátíte k českým zemím lucemburské léno.

Potvrďte, že splatíte královský dluh“. Nakonec jak Habsburkové, tak i Wittelsbachové slíbí, že zaplatí 150 tisíc, které si králové postupně půjčovali od bohatých šlechticů.

Působení Adama z Hradce přinese své ovoce. Svým vlivem nejprve přiměje ke změně názoru na budoucího panovníka své rožmberské příbuzné a později se k němu přidávají i další, třeba Pflugové z Rabštejna.

Přemluvit se nechává dokonce i Zdeněk Lev z Rožmitálu. Získává dokonce listinu, jež mu potvrzuje přízeň budoucího krále a zaručuje i splacení 50 tisíc zlatých královského dluhu a nechá mu společně s dalšími rody příjmy z jáchymovských dolů, zajištěných už Jagellonci.

Obrana nepomůže Komu se ale dohadování těchto transakcí nelíbí, jsou Wittelsbachové. Rozhodnou se učinit obranný krok. Pověří Hanuše Weissenfeldera, který 9. října 1526 den po začátku zemského sněmu slibuje nejenom, že Wittelsbachové splatí královský dluh, ale i to, že nový panovník se usadí v Praze a šlechta nepřijde o žádnou ze svých svobod.

Do volby už zbývá pouhých čtrnáct dní. Nakonec ale slibům a úplatkům navzdory prohrají. „Českým králem byl jednomyslně zvolen Ferdinad Habsburský,“ prohlašuje 24. října 1526 v poledne Zdeněk Lev z Rožmitálu.

Chrámem svatého Víta se rozezní chorál Svatý Václave a z Pražského hradu se ozvou salvy z děl.