Starořecká civilizace uctívá Dionýsa jako boha vína a nezřízeného veselí. Oslavy na jeho počest, tzv. bakchanálie, podle toho vypadají.
Nespoutané oslavy plné vína a omamných látek jsou známé i díky tzv. bakchantkám, ženám, jež bohovi radosti slouží. Z jejich činů při oslavách ale přímo mrazí.
O řádění zdivočelých bakchantek nám zanechá informace už slavný starořecký dramatik Euripides (asi 480–406 př. n. l.) v jeho stejnojmenném díle. „Bakchantky… v jejichž rukou nebyly žádné zbraně z ocele, napadly náš pasoucí se dobytek.
Potom jsme spatřili Agáveb ovládající jakési bučící tele, zatímco ostatní trhaly údy jalovice jeden po druhém!“ popisuje řádění s tím, že ženy v opojení rozhazovaly žebra a kopyta dobytka do vzduchu stejně jako kusy masa, z nichž ještě kapala teplá krev.
Možná si řeknete, že jde o pouhé literární dílo, důkazů o tom, že se podobná zvěrstva skutečně konala, je však víc.
Rozcupovat na kusy
Rozsápání zvířecí oběti se označuje slůvkem sparagmos. Slavící dav v opojení syrové maso roztrhá a sní. Rituál slouží ale především oslavencům samotným, pomáhá jim totiž překračovat jejich omezenou tělesnost a dodává jim pocit absolutní svobody a spontánnosti.
Obětina navíc představuje samotného vtěleného Dionýsa, trans davu účastnícího se bakchanálií tak znatelně stoupá s velikostí obětovaného zvířete. A Euripides jde mnohem dál!
Popisuje totiž, jak rozvášněné bakchantky roztrhají thébského krále Penthea, jemuž se zvrácené orgie davu, plné pití a sexu, rozhodně nezamlouvají. Na jeho smrti má lví podíl i jeho vlastní matka, uvedená do transu, Agáve.
Ačkoli jde o pouhou báji, doklady o tom, že se bakchanálie pravidelně konaly, jsou nezvratitelné. Otázkou je, co se při nich skutečně dělo.
Inspirují další kultury
Trhání masa dobytka se mělo odehrávat předně v dobách rozmachu kultu boha Dionýsa a dá se předpokládat, že snědením masa a pitím krve rej nekončí.
Účastníci oslav totiž snědením zvířete převezmou životní síly obětovaného zvířete a jejich chování se přetaví v nezřízené sexuální orgie, které ve výjimečných případech mohou končit i smrtí některého z účastníků.
O tom, že nejde o žádný nesmysl, vypovídají i praktiky jiných kultur napříč světem. Například staří norští lovci popíjeli medvědí krev v domnění, že by snad mohli dosáhnout jejich fyzické síly.
Východoafričtí Masajové zase zkoušejí načerpat životní sílu pitím krve lvů. Existují také poznatky o tom, že „lovci lebek“ ve východní Indii praktikují podobnou ohavnost ve snaze získat sílu a informace svých nepřátel.
S popíjením lidské krve mají co dočinění i praktikanti satanismu z dřívějších dob. Pojídání lidského masa a pití lidské krve jim má zajistit sjednocení s jejich obětí.
Alkohol a omamné látky
Šílený tanec a amorální chování bakchantek a jejich zejména mužských společníků mohlo být podle odborníků spojené kromě nadměrné konzumace vína také s užíváním konopí. I to tak mohlo přispět k jednomu ze základních Dionýsových poselství.
Bůh se totiž dle staré mytologie domnívá, že duševní choroba je jen důsledkem potlačení niterných tužeb, obzvláště těch sexuálních. Znalcům psychologie už svítá, ano, jde o podobný koncept, jaký svého času razí Sigmund Freud (1856–1939).
Bakchanálie tak později údajně nabývají i podoby, ve kterých dochází k pohlavnímu styku mezi osobami stejného pohlaví a také mezi staršími jedinci a dětmi. Řecké bakchanálie jsou zobrazeny na staré keramice (uložené dnes v Louvre) z období 5. století př. n.
l., která oslavy, jež probíhaly zpravidla v březnu a pak také v prosinci, znázorňuje i pomocí již zmíněné praktiky sparagmos. Zajímavostí je, že rituál přetrvává i do doby, kdy řeckou kulturu ovládne Římská říše.
