„Chci, aby o mých zločinech byla sepsána kniha. Na její vazbu použijte moji kůži. Výtisk věnujte mé poslední oběti,“ prohlásí na smrtelné posteli americký lupič James Allen. Jeho poslední přání je vyslyšeno. Není ovšem sám, kdo se posmrtně ocitne v knihovně.

Na rozdíl od něj ale ostatky většiny odsouzenců použijí pozůstalí bez jejich souhlasu.

V 17. století se objevují knihy potažené lidskou kůží. Na jedné publikaci skončí i pokožka anglického jezuitského kněze Henryho Garneta (1555–1606), jednoho ze spiklenců, kteří se v roce 1605 pokusili vyhodit do povětří anglický parlament.

Chirurgové stáhnou i kůži z Garnetova obličeje a použijí j knihy s názvem A True and Perfect Relation líčící soudní proces s obžalovanými. Během 18. a 19. století se zápisy hrdelních rozsudků vážou do kůže samotných odsouzenců, obvykle vrahů.

Podobný osud čeká i jistého Williama Burkeho (1792–1829), který se svým komplicem Williamem Harem v letech 1827–1828 ve skotském Edinburghu omámí a zabije 16 lidí.

Chce si přivydělat prodejem jejich těl doktorovi Robertu Knoxovi (1791–1862). Lékař je využívá při svých anatomických přednáškách. Jenže Hare udá přítele výměnou za svoji beztrestnost. Soud poté obviní Burkeho z několika vražd a pošle ho na šibenici.

Zprávu napíše vrahovou krví

Ironií osudu pitvají jeho tělo právě na ediburghské lékařské fakultě, kam během své vražednické kariéry prodával mrtvé oběti. Po dvouhodinovém řezání ostatků namočí profesor Alexander Monro brk do vrahovy krve a napíše:

„Toto je psáno krví Williama Burkeho, který byl oběšen v Edinburghu. Krev byla pořízena z jeho hlavy.“ Burkeho kostra se ocitne na fakultě jako učební pomůcka pro budoucí mediky.

Staženou kůži použijí knihaři v roce 1829 pro obal knihy vyprávějící o Burkeho vraždách. Dnes ji mohou vidět návštěvníci Hallova muzea v Ediburghu, kde je součástí sbírky lékařských kuriozit.

Oběť se ubrání

James Allen (1809–1837), mulat pocházející z Jamajky, provozuje v 19. století v USA loupežnické řemeslo. Dlouho úspěšně uniká trestům. Jakmile mu někde začne hořet půda pod nohama, protože ho hledají muži zákona, okamžitě zmizí.

Za nějaký čas se objeví jinde jako někdo jiný. Při svých zločineckých eskapádách používá různá jména George Walton, Johne Pierce, James H. York nebo také Burley Grove. Jednoho dne si ale spravedlnost posvítí i na něj.

Jeho oběť, muž jménem John Fenno, se při loupežném přepadení na silnici dokáže ubránit a útočníka později usvědčí. Lupič následně umírá ve vězení Charlestown v Bostonu v americkém státě Massachusetts.

Zápisy hrdelních rozsudků

Ještě než ale v žaláři vydechne naposledy, stačí vyslovit své poslední podivné přání. Touží po sobě zanechat alespoň nějaké dědictví. Žádá proto, aby vznikla relikvie popisující jeho skutky. Svůj příběh odvypráví vězeňskému kaplanovi, který ho také sepíše.

Jedna kopie knihy je opatřena Allenovou kůží. John Fenno dostane tento výtisk jako dárek a opravdu si ho vezme. V rodinné knihovně knížka zůstává až do roku 1905, celých 68 let.

Poté ho Fennovi potomci darují Boston Athenaeu, jedné z nejstarších nezávislých knihoven v USA založené roku 1807. Často se do vyčiněné lidské kůže odívají také spisy pojednávající o anatomii a lékařských otázkách.

Francouzský básník Arsène Houssaye (1814–1896) daruje ve 2. polovině 19. století svému příteli lékaři Ludovicu Boulandovi (1839–1932) knihu esejů, v nichž se zabývá lidským duchem a představami o posmrtném životě.