Hudba umí působit blahodárně, pomůže při relaxaci, rozvíří fantazii, zlepší náladu. Zvuk se ale dokáže proměnit i v ničitele, který může tříštit předměty nebo nás připravit o sluch. A jak myslíte, že na člověka působí zvuk tlukotu vlastního srdce? Za určitých podmínek jej dovede až na hranice samého šílenství.
Potkali jste někdy člověka s ječákem tak vysokým a silným, až jste měli pocit, že vám z něj prasknou bubínky? Není divu, že jste se o svůj sluch možná báli. Někteří lidé zvládnou vlastním hlasem rozbít i sklenici na víno.
Musí ale zvládnout vyloudit vysoký a velice hlasitý tón, a ještě se takzvaně trefit sklenici do noty.
Křehkost dostane na frak
Trik je v tom, že každý materiál má vlastní rezonanční frekvenci, tedy že se při určitých tónech vnitřně rozkmitá.
Podaří-li se „pěvci” vystihnout hlasem takovou frekvenci, která se skleničkou rezonuje nejvíce, je vidět pouhým okem, jak křehká nádoba vibruje a zlehka mění tvar. A najednou puk!
Sklenka, která ještě před chvilkou přímo tančila před očima, tlak nevydrží a rozbije se.
Naslouchadlo nepomůže
Možná si vzpomenete, že vám v dětství vadilo pískání klasické televize se skleněnou obrazovkou, zatímco rodiče vás pomalu podezírali, že si vymýšlíte, protože oni už tak vysoký tón neslyšeli.
Vláskové buňky se totiž během života postupně ničí a uzdravovat se nijak nedokážou.
Hluk je pro ně nelítostnou metlou. Proto ve vyšším věku přestáváme slyšet hodně vysoké tóny, které jsme vnímali jako děti, anebo sluch částečně či úplně ztrácíme.
Zvuková nábojnice
Vychytralé hlavy napadlo použít zvuk jako zbraň. Sonické dělo se zvukem pracuje podobně jako pistole s kulkou. Zkrátka jej vystřelí. Prudce, jednosměrně, přesně a velice hlučně, hlasitost dosahuje až 150 decibelů. Armáda taková děla používá, když si neví rady s rozvášněným davem.
Zatímco vedle místa zásahu v klidu postávají vojáci, o pár metrů dál se zasažení demonstranti svíjejí v nesnesitelných bolestech.
Takto silná je zbraň až na vzdálenost 100 metrů, u lidí stojících do patnácti metrů před dělem už dochází k trvalému poškození sluchu. Ve 300 metrech už jsou to „jen“ silné bolesti hlavy a psychická nepohoda. Je to kruté, ale pořád lepší, než schytat kulku do čela.
Uši, slyšící a slyšitelné
Oproti tomu v nejtišším pokoji na světě se ohluchnutí bát nemusíte. Dokonce tam uslyšíte své vlastní uši, které vydávají slaboučký zvuk. Pokud se ztišíte, není tam vlastně slyšet vůbec nic jiného, než zvuky z útrob těla.
Kromě uší tedy například tlukot srdce, práce plic nebo žaludku. Poslouchat sebe sama je však nejspíš k nevydržení. Většina lidí to zvládla nanejvýš půl hodiny, rekordman v pokoji vydržel pětačtyřicet minut.
Ticho k zbláznění
Co že to je za místnost? Postavili si ji vývojáři americké laboratoře Orfield. Je to docela malý a útulný pokojíček pokrytý speciálními jehlany. Není tam žádná ozvěna, důmyslně sestavené zdi pohltí veškeré zvuky v místnosti.
Návštěvník je tak nejen zcela odkázán na podivné mumlání svých vnitřností. K tomu ztrácí jakoukoli orientaci v prostoru, pro niž je sluch velice důležitý.
Lidé, kteří pobyt v bezhlučném pokoji vyzkoušeli, měli strach, že se tam zblázní, a proto z něj raději rychle utekli. Onen rekordman začal dokonce halucinovat.