Zatímco mnozí doufají, že úmrtím naše existence nekončí, většina vědců upozorňuje na neprokazatelnost tohoto předpokladu. Víc než hypotézy nám možná napoví unikátní pokusy. Vyřeší dotěrnou otázku, zda existuje „život“ po životě?

Do ponurého nemocničního pokoje dopadají sluneční paprsky. Zatímco se zdravotní sestra chystá vpíchnout jednomu z pacientů injekci, ve vedlejším pokoji leží bledý stařec a vykašlává krev. Nemocný tuší, že nastává jeho poslední hodinka.

Než vydechne naposledy, přistupuje k jeho lůžku americký lékař Duncan MacDougall (1866–1920) a krátce k umírajícímu hovoří.

Vážení nebožtíků

Poté, co se navždy zastaví mužovo srdce, nechá lékař jeho mrtvolu zvážit. Stejnou proceduru ostatně muž podstoupil i před úmrtím.

Pacient se stejně jako dalších pět lidí, skomírajících na tuberkulózním oddělení nemocnice v americkém městě Haverhill v Massachusetts, stává zvláštním pokusným objektem.

Nekonvenční MacDougall totiž u všech šesti ochořelých nechá roku 1901 zjistit jejich hmotnost před i po smrti.

Nepohrdne ani ovcemi

K čemu dojde? Jeho výzkum šokuje svět: Těla nemocných jsou prý po skonu v průměru o 21 gramů lehčí! Znamená to, že tolik váží lidská duše, která v okamžiku smrti opouští tělo? Alespoň tak výsledek výzkumu interpretuje doktor MacDougall.

Americký lékař pokusy s vážením před a po smrti provádí na počátku 20. století i mimo nemocniční areál. Objekty jeho podivného výzkumu se stanou myši, ovce a psi.

Pes nemá duši!

Zatímco u ovcí MacDougall zjišťuje odlišnost mezi jejich živou a mrtvou „verzí“, u 15 pokusných psů nezjistí žádný rozdíl. Proto usuzuje, že nejlepší „přítel člověka“ nemá na rozdíl od lidí duši.

Své kontroverzní hypotézy poté publikuje v Journal of the American Society for Psychical Research, ale též v serióznějším časopise American Medicine.

Důkaz, nebo zbytečný humbuk?

Kromě výtek ze zbytečného usmrcování živých tvorů si později Douglass vyslechne také oprávněné námitky týkající se pokusů.

Pokud totiž pomineme nepřesnosti tehdy nepříliš dokonalých vah, jsou tu ještě další okolnosti, jenž mohou ovlivnit hmotnost zkoumaných lidí a zvířat.

Z lidského těla totiž téměř nepřetržitě unikají plyny, tělní tekutiny a odpařuje se voda, ale také není vyloučeno nepozorované odpadnutí jeho částí – kousku zubů, vlasů nebo nehtů. Lze za těchto okolností hovořit o MacDougallových pokusech jako o spolehlivých?

21 gramů skutečného života?

Přesto v jeho šlépějích kráčejí i novodobí výzkumníci – například švédští lékaři v polovině minulého století. A světe div se: Také oni zjistí onen průměrný rozdíl mezi umírajícími a mrtvými – 21 gramů.

Stejně jako k němu během vážení pacientů před necelými 20 lety dojde v berlínské nemocnici i německý lékař Martens Becker.

Zvláštní je, že Becker během měření využívá nejmodernější elektronické váhy, a jako vzorek má prý kolem 2000 pokusných subjektů. Dokazuje to nesmrtelnost naší duše?

Údaje se rozcházejí

Další podobné pokusy vážení zemřelých se však s oněmi 21 gramy rozdílu váhy mnohdy i několikanásobně rozcházejí. Například jistá americká laboratoř má dojít k výsledku hmotnosti údajné duše mezi 2,5 až 6,5 gramu.

Nahrává to předpokladu, vyslovenému britským vědcem Davidem Jonesem (*1938), jenž zdůrazňuje, že podobný test může být považován za hodný zájmu pouze za několika uvedených předpokladů.

Za hranicí etiky

„Umírající musí být zapečetěn v uzavřeném pouzdru s nuceným oběhem vzduchu. Zvláštní počítač by měřil rozložení hmoty i těžiště lidského těla a průběžně vyhodnocoval výsledky,“ vysvětluje Jones v časopise Nature podmínky objektivního vědeckého měření.

„Další senzory by byly nutné ke sledování srdeční a mozkové činnosti umírajícího a k měření vdechovaného a vydechovaného vzduchu,“ pokračuje Jones. Současně předpokládá, že testovaný umírající člověk musí před experimentem projít speciálním výcvikem a školením.

Viděl jsem je zvenčí těla!

Podobný pokus si zatím nelze kvůli prioritní záchraně lidských životů v demokratických zemích představit.

Menší část pacientů, kteří se po srdeční zástavě ocitají za hranicí klinické smrti (stav po zástavě srdce), však hovoří o podivuhodných vizích, které prý prožili.

Umírající, kteří byli oživeni, hovoří o pocitech opuštění vlastního těla a spatření skutečné činnosti okolních nebo i velmi vzdálených lidí či pocitu průletu světlým „tunelem“, údajném setkání se zářící „bytostí“.

Jak vysvětlit podivné prožitky?

Často dojde i na oblíbené „život mi proletěl před očima“ – trojrozměrnou projekci shrnující zásadní okamžiky předchozího života.

Tyto prožitky či halucinace nejsou závislé na víře a vyskytují se u všech částí populace přibližně stejně, bez ohledu na příčinu smrti.

Jde tedy o halucinace skomírajícího vystresovaného mozku, jak míní většina lékařů i vědců, nebo o důkaz, že po smrti naše existence pokračuje v jakési jiné – snad energetické formě?

Pomůže nám Grey?

Přiblížit k řešení nás snad mohou experimenty prováděné za přispění přístroje vynalezeného neurofyziologem a kybernetikem britsko-německého původu Williamem Greyem (1910–1977).

Grey nejenže zdokonalí zařízení na měření elektrické aktivity mozku (EEG), ale také vymyslí jeho vylepšenou variantu.

Greyův přístroj připojený na EEG dokáže po měřitelné elektrické reakci pacientova mozku například zapnout připojený televizor nebo rozeznít zvonek.

Netradiční experiment

Elektrický impulz vznikající v mozku před oním zapnutím televize se nazývá „pohotovostní vlna“. Vylepšené Greyovo zařízení je dodnes využíváno při léčení. Ochrnutí pacienti se pomocí vůle a zpětné vazby (rozeznění zvonku přístroje) učí pohnout končetinami.

Ale využití přístroje může být i jiné, což napadne francouzského fyzika Jeana Jacquese Delpassea (1929–1987).

Vědec se spojí s nemocnicí, která pomocí Greyova přístroje léčí pacienty s vysokým krevním tlakem, a navrhne jí spolupráci na netradičním experimentu.

Obrazovka svítí!

Delpasse chce zjistit, co se děje po smrti. Požádá o sledování mozkové aktivity vážně nemocných osob. Má výhodu, že pacienti jsou vycvičení ve vytváření zmíněných mozkových „pohotovostních vln“ za účelem snížení jejich krevního tlaku.

Zpočátku se neobjeví nic neobvyklého, zvrat přijde až později. U jedné z umírajících žen se v okamžiku smrti rozsvítí televizní obrazovka – jde o projev oné elektrické pohotovostní vlny z jejího mozku!

Co dokazuje Delpasseův efekt?

U jiného – v té chvíli již mrtvého pacienta, se monitor rozzáří dokonce v době, kdy jeho mozek nemá být dávno funkční! Ale proč? Vždyť měla být činnost jeho mozku – dávno po srdeční zástavě – již nulová!

Podle skeptiků jde pouze o poslední záchvěv aktivity mozkových buněk, zatímco Delpasse považuje jev za důkaz přechodu naší fyzické existence do jiné formy bytí. Takzvaný Delpasseův efekt tedy možná naznačuje posmrtné pokračování našeho života. Anebo snad pravý opak?

Nevymýšlejí si?

Za pozornost stojí i testy prováděné na konci 90. let minulého století v britské Hlavní nemocnici v Southamptonu. Personál umístí vysoko na stěnách dekorace roztodivných tvarů.

Předměty jsou tajně připevněny mimo pohled ležících i stojících nezúčastněných osob, aby nedošlo ke zkreslení výsledků experimentu. Zmíněný pokus má dokázat, zda si umírající lidé své „posmrtné“ zážitky nevymýšlejí.

Funguje to!

Jednou z fází prožitků blízkosti smrti (vize či halucinace nastávají po klinické smrti) má být totiž spatření okolí ze vznášející se pozice nad vlastním umírajícím tělem. Jaké má tento několik let trvající pokus výsledky?

Někteří z pacientů, kteří byli v této nemocnici resuscitováni ze stavu klinické smrti, dokážou přesně popsat tvary a umístění předmětů, které nemohou spatřit ze země!

Někteří nevidí nic…

I když tento experiment přímo nedokazuje existenci posmrtného života, lze z něj vyvodit nezávislost našeho vědomí na lidském těle? Další poznatky přinášejí navazující experimenty pod vedením britského vědce Sama Parniy.

Ten se snaží podívat na prožitky blízkosti smrti velmi komplexně. Jeho tým sleduje zážitky i fyzický stav 63 pacientů po klinické smrti. Zatímco 56 z nich si z doby, kdy jsou mrtví, nepamatují nic, zbylých sedm má na tuto dobu barvité vzpomínky!

Velká čtyřka vrací úder

Čtyři z těchto sedmi lidí si pak vzpomínají na pocit obrovského štěstí, údajný „pobyt v jiném světě“, i setkání s duchovními bytostmi, zemřelými přáteli a členy rodiny.

Jednalo se o chybu jejich umírajícího mozku způsobenou nedostatkem kyslíku nebo nesprávným podáním léků, jak míní většina vědců?

Jenže Britové zjišťují, že u žádného ze čtyř pacientů nedojde během umírání k úbytku kyslíku v tkáních centrální nervové soustavy, ani k pochybení při podávání léků během resuscitace. Znamená to, že předchozí teorie jsou chybné?

Žádní pánbíčkáři

Zarážející je, že žádná z těchto čtyř osob nemá vztah k náboženství, většina se dokonce označuje za ateisty! Dá se tedy předpokládat, že si své prožitky nevymýšlejí.

Tvrzení o nedostatečně okysličeném mozku umírajících lidí s prožitky blízkosti smrti vyvrací i jiný experiment, provedený před několika lety na Kalifornském institutu technologií.

Záhada zůstává

Zpočátku skeptický Parnia k tomu dodává: „Při zástavě srdce dochází k poklesu aktivity mozku. Není potom možné, aby mohl zvládnout takové pochody, jež umožňují vznik trvalých vzpomínek.

Při nedostatečném přísunu kyslíku do mozku jsou zase lidé naprosto zmateni a žádné vzpomínky nemají.“ Je tedy možné, že naše vědomí funguje nezávisle na centrálním nervovém systému a ve chvílích smrti se oddělí.

Podle jiných teorií však mozek nebo žlázy s vnitřní sekrecí začnou při umírání uvolňovat látky, podobné „hormonu štěstí“ serotoninu, které navodí pocity blaha, a neobvyklé vize. Přijdeme někdy na to, kde je pravda?