„Rád bych uctil všemocného boha Hapiho,“ prozrazuje svým rádcům Ramesse III., poslední z velkých egyptských faraonů. Kněží jeho dar ale pořádně zaskočí. Jde totiž o obrovské množství medu. Sladká, lepivá pochutina je v říši na Nilu mimořádně cenná…
Všude se blyští zlato. Britský archeolog Howard Carter (1874–1939) v listopadu 1922 ohromeně zírá na poklady z právě otevřené Tutanchamonovy hrobky v Údolí králů.
Mezi výtvory z drahých kovů úplně zapadá skutečnost, že předčasně zesnulého panovníka dávní lidé vybavili na jeho poslední cestu také četnými nádobami s medem.
Tutanchamonova hrobka přitom nebude první ani poslední, v níž archeologové na sladké překvapení narazí. Co víc, egyptský med si i po tisících let stále zachovává skvělou chuť!
Do piva i na mumie
„Když bůh Re zaplakal, jeho slzy, dopadající k zemi, se proměnily ve včely-dělnice. Ty okamžitě začaly poletovat mezi květinami a stromy nejrůznějších druhů a vosk a med tak spatřily světlo světa,“ hlásá jeden z objevených staroegyptských papyrů. Není divu, že si staří Egypťané včel náležitě považují.
S jejich systematickým chovem začínají už v dobách Staré říše (asi 2686–asi 2181 př. n. l.) a pro med objevují celou řadu využití. Sladí si s ním koláčky, ale také víno nebo pivo. V papyrech jsou zaznamenány desítky lékařských receptů, které s medem pracují.
Nejenže se v něm rozpouštějí léky, které jsou pro člověka mnohem hůře stravitelné, lepkavá látka se používá jako „tekutý obvaz“ na rány či popáleniny. Díky tomu, že při styku s lidským potem uvolňuje peroxid vodíku, působí jako skvělá přírodní dezinfekce.
Poměrně velká kyselost medu (pH mezi 3,2–4,5) zabraňuje rovněž množení nežádoucích bakterií. Staří Egypťané proto med přimíchávají i do směsí, které slouží k balzamování mumií.
Vosková flotila
Včelí vosk Egypťané používají k pečetění nádob i sarkofágů, případně jím potírají dřevěné tabulky, do nichž pak kovovou tyčinkou ryjí poznámky a náčrtky. Velkou pozornost věnují figurkám v rukou kněží, které jsou z včelího vosku vyrobeny.
Věří totiž, že pokud kněz figurce ublíží, jeho zloba zasáhne i skutečného člověka, jehož má předmět zobrazovat. V polovině 4. století př. n. l. na Egypt neodbytně dotírají Peršané.
Faraon Nachthareheb (vláda v letech 360–343 př. n. l.) tuší, že se obávaným vetřelcům bude muset postavit v námořní bitvě. „Musím zvítězit. Za každou cenu!“ ví. Jak na to? Egyptský král nechává ze včelího vosku vybudovat malou flotilu.
Za mohutného zaříkávání se pak jedna loďka za druhou poroučí ke dnu vodní nádrže, na které se plavily. Nachthareheb uvěří, že se tak stane Peršanům i ve skutečnosti…
Dražší než zlato
Po včelích produktech v průběhu let roste v Egyptě poptávka, která zakrátko převyšuje produkci. Z medu se postupně stává nedostatkové zboží, rovnající se cenou drahým kovům – ostatně lze jím také platit daně.
Dovolit si ho mohou jen ti nejvýše postavení – především faraon. Egyptští králové rádi dávají na odiv své bohatství a chlubí se zásobami medu asi jako Ramesse III. (vláda v letech 1186–1155 př. n.
l.), který jeho velké množství věnoval Hapimu, bohu záplav a úrodnosti. Jako naprosté plýtvání medem se naopak jeví chování dalšího z vládců, Pepiho II. (vláda v letech asi 2246–2152 př. n. l.).
Tento faraon nemá rád obtížný hmyz, který v blízkosti Nilu neustále poletuje. Aby se ho zbavil, nechává vždy natřít jednoho ze svých otroků medem. Komáři pak útočí na sladkého nebožáka, a králi dají pokoj.
