Zápasníci, kteří denně v aréně vzdorovali jisté smrti, podle nejnovějších výzkumů zřejmě nedisponovali krásnými svalnatými těly, naopak! Byli to tlouštíci, kterým tukové polštáře pomáhaly na bojišti přežít. Jak? 

Výraz gladiátor v latině znamenal „ten, kdo používá meč“. Byl to člověk přinucený k boji pro pobavení publika, ke kterému používal krátký meč – gladius.

Zpočátku byli gladiátory otroci, váleční zajatci či odsouzení zločinci, až později se gladiátorství začali věnovat i profesionálové. Postavení gladiátorů ve společnosti bylo nejednoznačné.

I když byli na nejnižších příčkách společenského žebříčku a lidé jimi pohrdali, zároveň je obdivovali za jejich odvahu a sílu, projevenou při zápasech.

Z pohřební tradice lidová zábava

Tato krvavá kratochvíle se nejvíce rozvinula ve starověkém Římě. Nejstarší dochované fresky, zobrazující boj dvou ozbrojených mužů, jsou ze 4. století př. n. l. a překvapivě pocházejí z Kampánie, která byla dlouho obývána Řeky.

Zřejmě šlo o zpodobnění řeckých pohřebních slavností, spojených s obětmi. I nejranější římské gladiátorské zápasy byly součástí pohřebních obřadů a měly ilustrovat římské ctnosti, tedy odvahu, sílu a udatnost.

Dlouho probíhaly v soukromí, postupně je však aristokracie zpřístupnila veřejnosti, aby zvýšila svoji prestiž a oblíbenost. První státem pořádané gladiátorské hry se konaly až v roce 42 př. n. l.

Gladiátoři vrcholem veřejných her

Veřejné hry, jejichž byly gladiátorské zápasy součástí, probíhaly několik dní a měly jasně daný denní program. Dopoledne se nejprve konaly zápasy divokých zvířat, při nichž bojoval například medvěd s býkem, lev s tygrem a podobně.

Poté následoval lov zvířat (venatio), kdy bylo do arény vpuštěno třeba 600 lvů. Někdy se ho mohlo účastnit i publikum, které lovilo jeleny, pštrosy či antilopy.

V poledne se konaly popravy zločinců či uprchlých otroků, a to ukřižováním, upálením či rozsápáním divokými zvířaty. Vrcholné představení pak představovaly odpolední gladiátorské zápasy, v nich mohly bojovat i ženy, označované jako Amazonky.

Jistá smrt?

Byli gladiátoři opravdu odsouzeni k jisté smrti? Podle francouzského historika Georgese Villeho zemřelo při zápasech v 1. století n. l. jen 10 % bojovníků, postupně se však úmrtnost zvyšovala a v 5. století už měli gladiátoři jen poloviční šanci na přežití.

Většina gladiátorů umírala mezi 20. a 30. rokem života poté, co absolvovala 5 až 43 zápasů. Boje na život a na smrt se konaly v raných počátcích gladiátorských zápasů, kdy bojovali hlavně otroci a zločinci.

Později, když se bojovalo ve specializovaných arénách (například od roku 80 n. l. v Koloseu), už ne, protože vycvičení gladiátora bylo nákladné. Lidé měli navíc své oblíbence, na které sázeli a o které nechtěli přijít. Profesionálové proto bojovali jen naoko. Někdy se zapojil i samotný císař, ale vždy tak, aby nebyl raněn.

Nákladný výcvik gladiátora

Gladiátoři se cvičili v gladiátorských školách (ludus). Ty byly většinou v soukromých rukou. Majitelé (lanisté) vedli školu a kupovali, prodávali nebo pronajímali jednotlivé bojovníky. V Římě byly tyto školy čtyři, ovšem vedli je císařští úředníci.

Gladiátor se stal majetkem školy a musel tam žít a trénovat. Každý se specializoval na určitou zbraň a v bojí s ní se pak cvičil. Ve škole panovala jasná hierarchie a také rivalita mezi gladiátory.

Majitelé škol se o gladiátory starali dobře, zajišťovali jim kvalitní stravu i zdravotní péči, protože pro ně byli významným zdrojem příjmů.

Odpočinek v lázních

Když archeologové začali zkoumat pozůstatky římského města Carnuntum (na území dnešního Rakouska), narazili zde na pozůstatky dvou amfiteátrů, kde se konaly gladiátorské zápasy, i na gladiátorskou školu.

Kromě cvičiště a cel sloužících ke spánku disponovala budova školy také lázněmi s centrálním vytápěním.

Vzduch ohřívaný ohněm z ústředního topeniště byl rozváděn systémem kanálů v podlahách i stěnách, díky čemuž vyhříval prostor lázní s bazény se studenou i teplou vodou.

Po zápase či tréninku zde mohli gladiátoři odpočívat. Podlahové topení měly i tělocvičny.

Gladiátoři byli vegetariáni!

Pro dobrý výkon zápasníků byla vedle relaxace důležitá také strava. Ze studia koster gladiátorů, nalezených v Efesu (Turecko), vyplývá, že byli vegetariány.

K tomuto závěru dospěli dva patologové z vídeňské univerzity, Karl Grosschmidt a Fabian Kanz, kteří kosti zkoumali celých pět let.

Ve starověkých pramenech se ostatně o gladiátorech hovoří jako o „hordearii“, tedy žroutech ječmene, což není vůbec daleko od pravdy. Obilniny pro ně byly zdrojem sacharidů, luštěniny pak bílkovin.

Aby jim nechyběly minerály, dostávali také „iontový nápoj“ s obsahem rostlinného popela.

Byli udatní bojovníci tlustí?

Na základě zjištění o dietě bohaté na sacharidy nabyl Karl Grosschmidt přesvědčení, že gladiátoři byli obézní.

Domníval se, že tuk chránil vnitřní orgány těchto bojovníků před zraněním a zároveň jim obaloval i nervy, které díky tomu nebyly tak citlivé. Gladiátor proto při úderu neomdléval bolestí a vydržel déle bojovat.

A co víc, v boji i hodně krvácel, což přivádělo obecenstvo do varu. Povrchová zranění v tukem obalených tkáních totiž více krvácejí, ale zároveň nebývají vážná.

Spor o tuk

Zatímco informace o vegetariánství gladiátorů je obecně přijímána, s jejich obrazem jakožto tlouštíků se část vědecké obce nechce smířit. Odpůrci argumentují tím, že proti bodným a sečným ranám způsobenými meči, dýkami a kopími, by gladiátory tuk neochránil.

Dietu bohatou na sacharidy pak zdůvodňují tím, že byla pro majitele gladiátorských škol ekonomicky výhodnější, protože je levnější než masitá strava. Jako svalnatí siláci jsou gladiátoři ostatně zobrazováni i na dobových uměleckých dílech.

Zastánci teorie o obézních zápasnících však tvrdí, že Římané vyznávali antický ideál krásy, a proto znázorňovali všechny lidi jako krásné. Snad se jednou dozvíme, jak to s obezitou gladiátorů doopravdy bylo.