„Odkud jste?“ ptá se policejní inspektor hromotluka italského temperamentu. „Kent, Anglie,“ papouškuje muž lámanou angličtinou údaje v cestovním pase.
Je půl třetí ráno, 15. ledna 1858. Jen pár hodin od nepovedeného atentátu na francouzského císaře Napoleona III. a císařovnu Eugénii.
„Jak daleko je Kent od Londýna?“ pokračuje inspektor. „Asi třicet kilometrů.“ „Ha! Pokud vy jste Angličan, potom já jsem Turek.
Angličan by řekl dvacet mil!“ Muž přistižený s falešnými cestovními doklady není nikdo jiný než Felice Orsini (1819–1858), známý italský revolucionář. Je zatčen a následně také popraven za pokus o vraždu panovnického páru.
I když vysněnou revoluci nezažehne, nepřímo zrevolucionuje systém cestovních pasů.
Pasové prázdniny
„Cestovní pasy jsou tíživý vynález,“ prohlásí císař Napoleon III. (1808–1873), ten, který přežije atentát. Tím jsou roku 1861 plošně rušeny ve Francii a postupně také v dalších zemích.
Začátkem 20. století vše nasvědčuje tomu, že nařízené cestovní pasy jsou uzavřenou kapitolou historie. A to se přitom za uplynulá staletí stačí v Evropě solidně zabydlet. Nejdříve funguje pas coby ochrana.
Dokument, který zaručí jeho majiteli bezpečný průchod cizím územím. O takovém lejstru se zmiňuje už hebrejská Bible. Ve středověku pak slouží spíše v zabránění cest.
Vilém Dobyvatel (?–1087) například nedovolí nikomu vstoupit nebo opustit území Anglie bez jeho povolení. Až do zmíněného pokusu o atentát ale v každé zemi fungují jinak, respektive spíše nefungují.
Oprášené opatření
Nápad přivést cestovní doklady zpátky k životu přijde se situací po první světové válce. Společnost národů roku 1920 vytvoří představu o podobě standardního mezinárodního pasu, která v mnohém platí dodnes. Co stojí za takovým obratem?
Převážně migrantská krize. Zejména do Spojených států připlouvá na přeplněných parnících z Evropy příval osob, často s rukama zcela prázdnýma, natož aby v nich drželi nějaký identifikační doklad. Nastane potřeba tyto lidi kontrolovat a zaškatulkovat.
Ne všem je ale návrat takového retra, jakým cestovní pasy jsou, po chuti. Zejména příslušníci bohatšího měšťanstva si musejí zvykat. „Jako by říkali:
,Podívejte se na mě, jsem bílý, jsem střední vyšší třída, jsem dobře oblečen, nejsem podezřelá osoba, neměl bych být cílem žádné z forem identifikačního dokumentu´,“ vysvětluje jejich námitky spisovatel Craig Robertson.
Pasová fotografie
Na pasech má být od roku 1920 nově také fotografie předepsané podoby a formátu. Do té doby přitom běžně projde momentka, na které držitel průkazu hraje na kytaru, prochází se v parku, nebo dokonce pózuje spolu s dalšími příbuznými na rodinném fotu.
Standardizací se mimovolně spustí i nový fenomén – hrůza z pasových fotografií. „Muž nejvybranějších mravů vypadá jako hrdlořez nebo pistolník, jasnooká slečna jako bezduchá nemotora,“ shrnuje roku 1930 New York Times.
Vzhled je ovšem záležitost choulostivá už v době, kdy se k účelům fyzické identifikace používá prostý slovní popis. V roce 1915 si například jistý pan Bassett Digbi stěžuje na neslýchané praktiky britského pasového oddělení:
„Na předloženém formuláři jsem popsal svůj obličej jako ,inteligentní´. Obdržel jsem ale pas, na kterém nějaký úředník, mně naprosto neznámý, nazval můj obličej ,oválným´!“
