Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na trůn v roce 1471 začíná v zemi svítat na lepší časy, a to navzdory tomu, že Jiří z Poděbrad zanechal svému nástupci dluhy.
Římský císař Fridrich III. Habsburský v roce 1477 obnovuje osvobození staroměstských kramářů od cel po celé říši. Mohou bezplatně dovážet a vyvážet přes Vídeň.
Zatímco ale pražští obchodníci prosperují a bohatnou, český král Vladislav II. Jagellonský (1456-1516) na svém dvoře se má mnohem hůř. „Dluhy po kacířském králi platit nebudeme,“ vzkazuje mu katolická šlechta.
Města nemají tolik peněz, aby svými příjmy zvládla dluhy královské pokladny splatit. Vladislav si proto během svého panování rozhodně nemůže vyskakovat. Jeho dvůr má k luxusu daleko.
V porovnání s francouzským královským dvorem, který si žije na vysoké noze, má jenom osminu dvořanů. Když není zbytí, věnuje král vzácným návštěvám i svoje šaty, protože nemá jiný vhodný dar. Stává se ale potom, že sám nemá na nové oblečení.
Šetří i v kuchyni
Český historik Josef Macek (1922–1991) dokonce píše, že Vladislav osobně zasahuje do práce královské kuchyně, aby co nejvíc ušetřil. Problém je sehnat třeba i kvalitní víno na hostinu.
Za svého kuchmistra píše Vladislav listy slibující splacení dluhů. Nikdo mu ale už dávno nevěří… Peníze si Vladislav půjčuje například od Viléma II. z Pernštejna (1436–1521), jednoho z nejbohatších mužů království.
Královské dluhy se ale bohužel umořit nepodaří. Táhnou se dál na jeho syna.
Prosperitu nezajistí
Když Ludvík Jagellonský (1506–1526) přebírá po smrti svého otce Vladislava české země, je ještě příliš mladý na to, aby uměl jejich hospodářskou situaci zlepšit.
Desetiletý chlapec, který navíc velkou část svého dvacetiletého života stráví v Uhrách, proto k upevnění ekonomické stability země nijak zvlášť nepřispěje. Spíše naopak. Zadluženou státní kasu neumí dostat z potíží.
Nejasné situace, kdy král pobývá většinu roku mimo Prahu, navíc využívá šlechta. Pouští se do vlastního do podnikání. Mezi výnosné obory tehdy patří například pivovarnictví nebo rybníkářství.
Groš se mění deset ku jedné
Příkladem je hrabě Štěpán Šlik (†1526) který v roce 1519 začíná v Jáchymově, kde se nalézají velká ložiska stříbra, s ražbou „stříbrného tolaru odpovídajícího deseti grošům, jejíž právo o rok později potvrdil zemský sněm,“ jak píší současní historikové Martin Pitro s Petrem Vokáčem.
Poměr tolaru k oficiální zemské měně groši jasně vypovídá o tom, co mělo větší cenu. Dochází naopak k úpadku dolů v Kutné Hoře, které patřily mezi hlavní zdroje surovin pro ražbu pražských grošů.
Ludvíka ale tohle moc nezajímá, u domácí šlechty navíc nemá příliš velkou autoritu, aby cokoli změnil.
Chybí bohatí měšťané
České země také nezastávají v mezinárodním obchodu té doby žádné význačné postavení. Pražské trhy rozhodně nelze porovnávat s podobnými akcemi probíhajícími třeba v německém Lipsku či Linci.
Kromě pár velkých českých a moravských měst jako Praha, Brno, Olomouc nebo hornická Jihlava tu také jinde chybí vrstva bohatých měšťanů. Právě ti ale hromadí zisky z obchodů a podporují jeho rozvoj.
V okamžiku, kdy Ludvík v roce 1526 umírá v bitvě u Moháče, mají proto české země k prosperitě docela daleko.
