Většina z nás si pod cenzurou vybaví doby socialismu u nás. V kontrole obsahu tiskovin se ale zdaleka nevyžívali jenom komunisté. Jde o záležitost sahající mnohem dál do minulosti.
Píše se rok 1528. Na českém trůně už dva roky sedí Habsburk Ferdinand I. (1503–1564). Vydává dekret, který zakazuje tisk a prodávání kacířských knih. Určuje také komisi, která má minimálně jednou ročně kontrolovat sklady knihkupců.
Jenže ta může podle znění panovníkova nařízení pracovat jenom ve městech. Tiskaři toho využívají a některá díla vydávají anonymně nebo udávají falešná místa vydání. I s tím si ale Ferdinand ví rady. V roce 1541 vydá nařízení, že další výtisky vždy musí obsahovat jméno autora.
Za práci jezuitů ručí
Bitva na Bílé hoře, která se odehraje 8. listopadu 1620, přinese protestantům rozhodující porážku. Jezuité nelení a někteří z nich se již 22. listopadu téhož roku objeví v Praze.
Mezi nimi je i horlivý kněz, hrabě Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667). „Pryč se všemi, kteří neuznávají naši katolickou víru,“ vzteká se rakouský císař Ferdinand II. (1578–1637).
Právě Harracha si v létě 1621 vybere jako nejvhodnějšího člověka, který má s nekatolíky v Čechách zatočit. Ukazuje se, že si zvolil toho pravého. 21. června 1621 dochází na pražském Staroměstském náměstí k popravě 27 vůdců stavovského povstání.
Tím ale pomsta katolíků nekončí. Harrach se činí. Měšťané a šlechtici, kteří se zapojili do povstání, přicházejí o majetek a odcházejí za hranice. Teď už jezuitům nikdo nestojí v cestě.
V srpnu 1621 spatří světlo světa nařízení, určující pravidla cenzury knih – těch vytištěných v českých zemích i přivezených ze zahraničí. „Cenzuru zajistí pražští jezuité,“ prohlašuje Harrach a dodává, že za její důslednost sám ručí.
Hledá pracovitého muže
„Odjedete do Prahy a uklidníte tamější cenzurní poměry,“ přikazuje 2. října 1779 Marie Terezie (1717–1780) svému přísedícímu ve Dvorské cenzurní komisi Františku Antonínu Meyerovi (1744–1819).
Během její vlády dochází v rakouské monarchii k zestátnění cenzury (do té doby má cenzurování tisku na starosti církev, u nás především jezuité).
Potřebuje někoho schopného a pracovitého, kdo by do zmatků vnesl pořádek, a to absolvent vídeňské univerzity v oboru historie a literární vědy nepochybně je. Autorovi divadelních her Meyerovi se podařilo získat přízeň panovnice.
V Praze ho ovšem čeká skutečně nelehká situace. Když vstoupí do kanceláře Zemské cenzurní komise, najde tam jediného písaře, který na všechnu práci rozhodně nestačí. Tento stav ale skončí v červnu 1781, kdy je Meyer jmenován přednostou nového C. k.
knižního a revizního úřadu. Přibírá čtyři další úředníky a zavádí systém kartotéky obsahující protokoly o autorech, cenzorech, rukopisech i knihkupcích a vede evidenci povolenek na zakázaná díla. Jezuitům končí éra, kdy si v cenzuře mohli dělat, co chtějí.
Nevděčné povolání
Cenzor se ovšem brzy přesvědčí, jak nevděčné povolání zastává. V Nosticově divadle večer 27. září 1787 připravují kulisáci scénu a herci se chystají na jeviště.
Půl hodiny před začátkem představení hry Duel autora H. Schummela ale nařizuje posádkový velitel generál hrabě Josef František Wallis (1767–1818): „Hra musí být okamžitě stažena z repertoáru. Propaguje zakázané souboje“.
Divadelní kus totiž nápadně připomíná nedávný souboj dvou důstojníků o jednu ženu. „Nemohu znát všechny soukromé okolnosti,“ hájí se pak před vídeňskými úředníky zmatený Meyer.
Další kapkou je, když v roce 1793 povolí tisk brožury o sektě působící ve východních Čechách. „Prosté lidi může dílo inspirovat k rebelii,“ míní jeho nadřízení. Rádi by ho odsoudili, ale nakonec dostává po několika měsících milost.
Od téhle chvíle ovšem část jeho kompetencí přebírá pražské policejní komisařství a Meyer umírá zapomenutý v pětasedmdesáti letech. Od roku 1795 cenzorovi náleží plat 800 zlatých ročně (za tuto sumu by si mohl koupit pět domů na vesnici).
Jeho hlavním úkolem se stává zamezit rozšiřování zakázané literatury. Od roku 1801 potom cenzorní úřad patří pod Pergenův c. k. Nejvyšší policejní úřad.
Cenzurní agenda bobtná natolik, že už o deset let později se objevuje dokonce i v názvu jako Nejvyšší policejní a cenzurní úřad.
Závadné knihy mizí z regálů
Tvrdou cenzuru zavádějí u nás komunisté.
Tajným usnesením z 22. dubna 1953 nařizuje československá vláda vznik Hlavní správy tiskového dozoru, nechvalně známé pod zkratkou HSTD. Stává se samostatným útvarem ministerstva vnitra, který úzce spolupracuje se Státní bezpečností. Velice rychle bobtná.
V roce 1955 zaměstnává 149 lidí, o deset let později už se v ní kontrolou a škrtáním v článcích a knihách živí asi 400 lidí. Řádění cenzora už v červnu 1953 postihne i veřejné knihovny.
Při prověrkách jsou z regálů staženy také knihy Julese Verna (1828–1905) nebo Alexandra Dumase (1802–1870), protože je pracovníci HSTD označí jako „závadné“.