Postarší žena si pohlíží dokumenty svého otce. Jako právník si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek zajímavé klientely. Zastupoval koneckonců i jednoho z nejhorších vrahů v dějinách Francie. Muže, o jehož vině dosud panují pochyby. Za chvíli bude všechno jinak.

Po škole se rozhodne vstoupit do armády. Tam Henri Désiré Landru (*1869) vydrží čtyři roky, než je kvůli údajnému sexuálnímu obtěžování takříkajíc odejit. V roce 1891 svede svou sestřenici.

Pár okamžiků slasti se neobejde bez následků a mladá žena otěhotní. Než se muž a novopečený otec malé holčičky postaví k situaci čelem, potrvá to další dva roky. Pak svoji příbuznou pojme za ženu. Postupně se jim narodí další tři děti.

Když to nejde slušně

Po pracovní stránce se Landruovi navzdory jeho vrozené inteligenci moc nedaří – a to je řečeno ještě velmi mírně. Založí několik firem, ale namísto vytoužené prosperity jej vždy čeká pouze další zklamání a krach. A tak se rozhodne ignorovat zákony.

Coby obchodník s nábytkem z druhé ruky své zákazníky, rekrutující se především z řad postarších lidí, bezostyšně okrádá. Různých „šméček“ přibývá, a když se pokusí vybrat v bance peníze na smyšlené jméno, kriminalisté mu všechno jaksepatří spočítají.

Vrátí se do armády?

Následujících skoro osm let stráví ve vězení. Na svobodu se dostane až v roce 1914, krátce před vypuknutím první světové války. Zástupci armády se totiž mylně domnívají, že ho kritická situace v zemi přiměje, aby se vrátil do jejich řad.

Čerstvě rozvedený Landru má ale úplně jiné plány. Děsivý konflikt mnoha světových mocností včetně té, jejímž je občanem, totiž uchopí jako jedinečnou příležitost, jak přijít k vytouženým penězům.

Přitažlivost skrze slova

Do krasavce má Henri celkem daleko. Je menší postavy, téměř bez vlasů a hustý narezlý plnovous nijak neudržuje. Zato mluvit umí jako ten nejvyhlášenější lev salonů.

A přesně této své přednosti se rozhodne využít, když se zaměří na rostoucí počet francouzských vdov, jejichž drahé polovičky se na rozdíl od něj jaly bránit svoji zemi.

„Vdovec se dvěma dětmi, stár 43 let, se slušným příjmem, seriózní a pohybující se v dobré společnosti, si přeje potkat vdovu s vyhlídkou na uzavření sňatku.“ Inzerátů podobného znění si v následujících letech podá stovky.

Oběti si podávají dveře

Houf žen zhruba stejného věku mu odpovídá jako na běžícím páse. Pod různými pseudonymy je zve k sobě a ony prakticky vzápětí neváhají sebrat všechno, co mají, a k výřečnému nápadníkovi se nastěhovat.

Přibližně v tom momentu se pro Landrua stávají další kořistí z řady navlas podobných. Každá z nich následně „zmizí“, jen aby ji zanedlouho nahradila nová, stejně neopatrná a naivní.

Už je po válce, když chlapa s mediálně vděčnou přezdívkou Pařížský Modrovous zatkne policie.

Ale kde jsou těla?

Největším francouzským městem se nesou zkazky, podle nichž sprovodil ze světa až 300 žen. Pachatel si totiž vede zápisník, v němž kalkuluje s majetkovými poměry celkem 283 potenciálních obětí.

Před soudem ovšem později stane kvůli podezření „pouze“ z 11 vražd –10 žen a syna jedné z nich. Případ však není ani zdaleka tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Údajný sériový zabiják trvá na své nevině. A především – nenašla se ani jediná mrtvola.

Tak to opravdu udělal

To se nikdy nezmění, ale víceméně se potvrdí hypotéza, podle níž Pařížský Modrovous pálil své oběti v kamnech. Vyšetřovatelé v nich totiž najdou ohořelé kosti a zuby. „Konstatuji se vším důrazem, že soud se zmýlil,“ zazní v Landruových závěrečných slovech.

Gilotina ho připraví o život 25. února 1922 ve Versailles. Na definitivní důkaz jeho viny si lidé musejí počkat ještě dalších 40 let. Až pak se dceři jednoho z vrahových právníků údajně podaří najít pachatelovo psané doznání.