Břetislav I. se svojí třicetičlennou družinou přijíždí v roce 1021 k bráně Schweinfurtského kláštera v Bavorsku. Sesedá z koně a žádá o nocleh pro sebe a svůj doprovod. Všichni jsou srdečně přijati, ustájí koně a jdou se najíst.

Břetislav ale stále pozorně sleduje, co se v klášteře děje. Musí totiž ukrást jednu ze zdejších schovanek, Jitku.

Jak se k ní ale má dostat?

Břetislav I. (1002/1005 – 1055), syn českého přemyslovského knížete Oldřicha (†1034), přece nemůže jen tak vtrhnout do klauzury (veřejně nepřístupná část kláštera – pozn. red.) a odvléct budoucí nevěstu.

Jitku ze Schweinfurtu (před rokem 1003 – 1058), dceru Jindřicha ze Schweinfurtu, markraběte severní bavorské marky, dívku, která se podle dohody mezi jeho otcem Oldřichem a římskoněmeckým císařem Jindřichem II. (972/973 – 1024) má stát jeho ženou, navíc nikdy neviděl.

Pokud ale zítra všechno dopadne podle otcova domluveného plánu, neodjede bez ní…

Akce se nakonec podaří a nikdo se nad únosem nepozastavuje. Za Břetislavem by přitom mohl své vojáky poslat správce východní bavorské marky (území dnešního Rakouska – pozn. red.) a Jitčin příbuzný Adalbert Babenberský (asi 985 – 1055).

Ten ale nic takového neudělá. Zřejmě tedy s únosem tiše souhlasí… Vypadá to, že nejde o romantickou pohádku, ale politickou dohodu.

Správná manželka je víc než válka

Český kníže Oldřich potřebuje v roce 1021 pro svého mladého syna Břetislava vhodnou nevěstu, což je problém. Oldřich si totiž vybral za svoji manželku pradlenu Boženu.

To by nikomu nevadilo, ale jenom do chvíle, kdy se jejich syn má stát nástupcem českého knížete. Neurozený původ najednou začíná být obrovskou překážkou.

Oldřich jako nejmladší ze tří bratrů, který neměl naději, že by někdy mohl vládnout, si vybral ženu podle svého vkusu. „Můj syn ale musí upevnit své postavení a mít dobrý původ.

Manželka z té správné rodiny mu přinese mnohem víc než úspěšné válečné tažení a navíc v porovnání s válkou tu nejde o žádné riziko,“ uvědomuje si Oldřich jasně. Kde ji ale najít?

Císař římskoněmecké říše Jindřich II. vidí, že na východě jeho země je silný přemyslovský panovník, který navíc nedávno získal území Moravy. Jeho synovi může nabídnout dobrou partii.

Oficiálně to nejde

Jindřich II. jedná s Jitčiným bratrem Otou Bílým, který po smrti otce rozhoduje o sestřině osudu.

Slíbí mu švábské vévodství, ale jenom v případě, že „nebudete protestovat, když si vaše sestra vezme Břetislava syna českého knížete Oldřicha a pradleny.“ Ota Bílý souhlasí. Má to ale jeden háček.

Břetislav se o ni nemůže ucházet oficiálně, protože o jeho pochybném původu by si v tom případě štěbetali i vrabci na střeše. Brzy se ale najde řešení – únos, který bude jenom „jako“ a potom se Břetislav s Jitkou rychle ožení. Pro obě strany je to výhodné.

Navíc, Přemyslovci zanedbávají sňatkovou politiku, z ciziny si manželku už dlouho nikdo z nich nepřivedl, zatímco Polsko a Uhry díky výhodným sňatkům s nevěstami ze západní Evropy stále sílí.

Všechno zařídil Oldřich

Současní historikové, například Barbara Krzemieńska (1930 – 2006), se domnívají, že v případě únosu šlo opravdu o promyšlenou, ale tajnou dohodu. Okolnosti Břetislavova sňatku musely být hodně delikátní.

„Musíme především předpokládat, že tu hlavní slovo měl Oldřich, že to byl právě on, kdo manželství zosnoval a připravil a že ho k tomu vedla především otázka Moravy,“ píše Krzemieńska.

Břetislav se tehdy stal správcem Moravy, jejíž území sousedilo s východní bavorskou markou (územní dnešního Rakouska), kde v té době vládne Jitčin příbuzný Adalbert Babenberský.

Navzdory tomu, že všechno bylo předem domluveno, manželství Břetislava a Jitky dopadlo dobře.

Jitka byla pro Břetislava politickým triumfem a díky svým vlivným příbuzným mu pomohla v různých sporech a porodila mu pět synů Spytihněva, Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu.

Otázkou zůstává, proč se první syn Spytihněv narodil až v roce 1031, po deseti letech manželství…