První podpatky se objevují už na vyobrazeních ze starověkého Egypta. V říši na březích Nilu určovaly společenské postavení svého nositele. Pyšnili se jimi lidé, kteří se řadili k tehdejší společenské smetánce.

Podpatky zde nosili i řezníci, ovšem z ryze praktického důvodu, ato aby se mohli brodit v krvi mrtvých zvířat. V antickém Řecku a Římě znali sandály s vysokou platformou, tzv. „kothomi“.

V Římě podpatky nosily prostitutky a platilo, že čím vyšší jsou, tím je jejich majitelka úspěšnější kurtizánou. Móda podpatků se postupně šířila dál.

Praktické platformy

Mnohem praktičtější důvod k nošení ovšem dostávají podpatky ve středověku. I tentokrát je nosí především lidé z vyšší společnosti, aby tak zabránili znečištění svých nákladných šatů.

Středověké ulice měst totiž byly plné splašků, které se často vylévaly přímo z oken. Proto se například v italských Benátkách začaly nosit takzvané platformy.

Dosahovaly výšky až 20 centimetrů a ženy se při chůzi na nich musely opírat o dvě služebné, což bylo potvrzením, že jsou bohaté a vznešené.

Postavení nositele

V 16. století pak podpatkům přibyla další funkce. Sloužily k tomu, aby bota nemohla při jízdě na koni vypadnout ze třmenu. Velkou propagátorkou podpatků se stala francouzská královna Kateřina Medicejská (1519–1589).

Obouvala si je kvůli tomu, aby vypadala vyšší. Francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) zase rozhodl, že jenom šlechta může nosit červené podpatky a nikdo je nesmí mít vyšší než on.