„Jeden člověk nemůže být odpovědný jak za politická, tak vojenská rozhodnutí.

Katastrofa u Stalingradu vyplynula ze soustředění moci Hitlerem,“ připomíná v únoru 1944 polní maršál Hajime Sugijama premiérovi Hideki Tódžóovi, který si právě uzurpoval i post náčelníka generálního štábu japonské armády. „Hitler byl pouhým poddůstojníkem, kdežto já jsem generál,“ odsekne mu Tódžó.

Japonsko už válku v Tichomoří za žádných okolností nevyhraje. Americké velení na přelomu let 1943/1944 zvolilo novou strategii – útočí na malé atoly, které Japonci brání jen s omezenými silami.

Na nich pak budují letecké základny, z nichž mohou startovat jejich bombardéry k útokům na samotné Japonsko. Američané s touto strategií slaví úspěchy. Jejich nepřátelé čím dál častěji hovoří o nutnosti svést rozhodující bitvu.

Příšera z moře

Američané v rámci Operace Forager 5. června 1944, den před vyloděním Spojenců v Normandii, opouštějí svoji základnu v Pearl Harboru na Havaji. Jejích cílem je ostrov Saipan v souostroví Mariany.

Valí se na něj neuvěřitelná síla – 535 lodí, které přepravují 127 571 mužů. 13. června 1944 Američané zahajují mohutný útok. Během následujících hodin na ostrov dopadá 165 000 dělostřeleckých granátů. Mohlo by se zdát, že taková dávka nepřítele zcela zničí.

Opak je ale pravdou. Zdejší hornatý terén nabízí řadu přírodních jeskyní, v nichž Japonci ostřelování přečkají. „Jako velká příšera vynořující se z moře,“ tak Saipan působí na Američany, když ho pozorují ze svých lodí. A pak je tu čeká jeden japonský fanatik…

Nezdolný optimista

„Po soumraku moje divize podnikne noční útok a očekávám, že zničí nepřítele,“ podává 15. června 1944 zprávu do Tokia velitel ostrova generálporučík Jošicugu Saitó (1890–1944).

Navzdory skutečnosti, že kvůli dělostřeleckému ostřelování přišel o polovinu svého štábu, hýří optimismem. Nepřipouští si, že americké přesile nemůže vzdorovat.

„I kdybychom měli obětovat 10 000 životů, doufáme, že si císařskou přízeň zasloužíme,“ vzkazuje opět do hlavního štábu i přesto, že ztrácí jeden metr půdy za druhým.

Po těžkých bojích se Američanům 18. června 1944 podaří vrazit klín mezi Japonce a císařským se nedaří ani na moři, kde se pokoušejí svést svoji „rozhodující bitvu“, když k napadenému ostrovu vysílají První mobilní loďstvo.

„Velké střílení na krocany u Marian,“ tak japonský námořní debakl označí americký fregatní kapitán Paul Buie.

Těla brzdí lodě

Na Saipanu zatím pokračují urputné boje pozemních jednotek. „Prosím, požádejte císaře o hlubokou omluvu toho, že nejsme schopni si počínat lépe, než činíme,“ vzkazuje Saitó do Tokia.

5. července 1944 jsou jeho jednotky zatlačeny do nejsevernějšího cípu ostrova. Ráno 6. července 1944 spáchají tři nejvyšší japonští důstojníci rituální sebevraždu. Jejich muži se zatím vrhají do sebevražedného útoku. Američané jsou na něj připraveni.

Z japonských vojáků (asi 30 000 mužů) nezůstal téměř nikdo naživu. Navíc zemřelo 15 000–22 000 japonských civilistů, dvě třetiny obyvatel ostrova. Část z nich rovněž spáchala sebevraždu.

Japonská armáda v nich záměrně šířila strach z toho, že pokud padnou do rukou Američanů, čeká je brutální mučení a smrt. Celé rodiny, včetně malých dětí, se tak vrhly ze skalních útesů Saipanu do moře.

„Malé lodi nebyly schopné udržovat kurs, aniž stále narážely do těl,“ dokládá zdejší hrůzy svědectví rybářů.