1. září 1870 zavlál nad francouzskou pevností Sedan bílý prapor. Francie se vzdala mnohem silnější německé armádě. Právě tento okamžik na dlouhou dobu určil, kdo bude hrát na evropské politické scéně prim.

Země galského kohouta se stáhla do pozadí a Německo začalo své vítězné tažení kontinentem.

Výsledek prusko-rakouské války, která skončila roku 1866 porážkou rakouské armády, nebyl Francii zrovna po chuti. Pruské vítězství totiž Francouzi nepřímo považovali za vlastní fiasko.

Francouzský císař Napoleon III. (1808–1873) chtěl při mírovém vyjednávání mezi Pruskem a Rakouskem vystupovat jako prostředník.

Fiasko po francouzsku

Za tuto roli si nárokovat území ležící na levém břehu Rýna. Neuspěl.

Francouzi neuspěli ani při vyjednávání, při kterém hlásali, že „za Belgii a Lucembursko (jejich území) budeme souhlasit s připojením jihoněmeckých států k Severoněmeckému spolku (vznikl po prusko-rakouské válce roku 1866 – pozn. red.)“. Dalším pokusem Francie, jak omezit vliv Pruska na evropské politické scéně, se stala snaha uzavřít spojenectví s Rakouskem a Itálií. Případná koalice měla za cíl izolovat Prusko.

Tajnou dohodu znal každý

Napětí mezi Pruskem a Francií rostlo. Pruský kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) čekal na vhodný okamžik, který by se mohl stát impulzem pro rozpoutání války. Ten přišel roku 1868, kdy španělští povstalci svrhli svoji královnu Isabelu II. (1830–1904).

Místo ní se jako regent ujal vlády generál Francisco Serrano y Dominguez. O novém kandidátovi na trůn se vedly na evropských dvorech žhavé debaty.

Napoleon III. dával přednost portugalskému princi Ferdinandovi II. (1816–1885), Bismarck ovšem tajně podporoval prince Leopolda Hohenzollernského (1835–1905). Když na veřejnost prosákly informace o tajné dohodě, vzbudily hlavně ve Francii obrovské pozdvižení.

Požadavky smete ze stolu

„Hohenzollernové za Rýnem, Hohenzollernové za Pyrenejemi! Francie je obklíčena!“ psal dobový francouzský tisk. Bismarck jásal. Plány šly podle jeho představ.

Francouzský vyslanec hrabě Vincent Benedetti (1817–1900) zatím tlumočil pruskému králi Vilémovi I. (1797–1888) požadavek, aby Prusko poskytlo záruky, že se Hohenzollernové vzdají nároků na španělský trůn.

„Leopold je plnoletý a navíc svéprávný,“ smetl pruský král požadavky Francouzů ze stolu.

Zfalšovat? To nebude třeba…

Svému kancléři pak poslal Vilém I. 13. července 1870 z lázní Ems v dnešní spolkové zemi Porýní-Falcko telegram, ve kterém ho informoval o odmítnutí francouzské žádosti. Mazanému Bismarckovi tím dal ale do rukou trumf.

„Bismarck využil tuto příležitost, kterou mu neobratnost francouzské diplomacie vlastně sama vložila do rukou, a po určitém zkrácení (nikoli však zfalšování, jak se někdy mylně tvrdí) telegramu o Vilémovy smířlivé fráze tuto emžskou depeši poskytl severoněmeckému ústřednímu listu Norddeutschen Allgemeinen Zeitung,“ vysvětluje současný český historik Vladimír Kupka.

Pár slov způsobilo bouři

Publikovaný text vyzníval, jako by vyslanec skrytě vyhrožoval válkou, pokud nedojde ke splnění jeho požadavků. Rozzuřená francouzská vláda 19. července 1870 vyhlásila Prusku válku.

„Francie se nechala Bismarckovým obratným postupem vmanévrovat do role útočníka,“ dodává Kupka. Bismarck sklízel ovoce svého diplomatického úsilí.

V roce 1866 po vítězné válce s Rakouskem uzavřel smlouvy s jihoněmeckými státy a pojistil si tak jejich loajalitu. Dohody začaly platit okamžikem vyhlášení ozbrojeného konfliktu – a ten právě nastal.

Půlmilionová armáda

Proti Francii teď nestáli jenom vojáci z Pruska a severu Německa. Rukovali i muži z Bavorska, Bádenska a Württemberska.

Dohromady vytvořili sbor půlmilionové armády, kromě toho se připravilo do boje ještě 160 000 záložníků a situaci jistil 190tisícový sbor zemské domobrany. Francouzská armáda na tom byla o poznání hůř.

Z jejího stavu 370 000 mužů se jich 60 000 zrovna nacházelo v Alžírsku, dalších 6000 v Římě. Připraveno k boji bylo jenom něco málo přes 300 000 mužů.

235 000 vojáků nestačí

Snažili se proto doplňovat stavy, jenže to jen způsobilo další zmatky, kvůli kterým nakonec nastoupilo pouhých 235 000 vojáků. 29. července 1870 se vrchního velení ujal sám císař Napoleon III., jemu se podřídili dva velitelé.

Alsaské armádě velel francouzský maršál Patrice Mac Mahon (1808–1893), lotrinské maršál François Achille Bazaine (1811–1888).

Armádní sbor v troskách

„Když 28. července do Mét dorazil císař Napoleon III., aby převzal vrchní velení, nenalezl zde ani jeden armádní sbor v předepsané síle a ve stavu schopném operačního nasazení,“ líčí kritickou situaci v důležitém uzlu francouzské obrany historik Kupka.

Francouzská armáda plánovala invazi na jih Německa, ovšem čáru přes rozpočet jí už během srpna udělaly porážky v bitvách u Woerthu a Forbachu na německo-francouzských hranicích.

Raději se stáhneme!

Napoleon proto nakonec upustil od útočných plánů a soustředil se jenom na obranu podél francouzských hranic. Rychle pochopil, že proti Němcům nemá šanci, a proto se rozhodl vyklidit 7. srpna pozice na řece Mosele a se svými maršály jednal o obraně Mét.

Po poradě se armáda maršála Mac Mahona stáhla do Châlons-sur-Marne na severovýchodě Francie poblíž francouzsko-německých hranic. Bazainova armáda zůstala u Mét a měla za úkol zabránit za každou cenu Němcům, aby pronikli dál na francouzské území.

Vypukne revoluce?

Německým armádám ale netrvalo dlouho a začátkem srpna se jim stejně podařilo obranu prolomit. Pronikli na území Alsaska a Lotrinska. Armádu maršála Bazaina odřízli od ostatních jednotek v pevnosti Méty.

Druhá část armády pod velením maršála Mac Mahona se připojila k císařským jednotkám. Obě potom chtěly ustoupit k Paříži. Jenže Pařížané se bouřili. Požadovali po svých vojácích vítězství. Nechybělo mnoho, aby ve francouzském hlavním městě vznikla další revoluce.

Muži šli jako na jatka

Vojsko maršála Mac Mahona se proto obrátilo zpátky k Métám a snažilo se zachránit, co se dá. Jenže Němci mu nedali šanci. Armádu vtlačili do kotliny mezi řekou Mázou a belgickou hranicí u města Sedan. 1. září 1870 začali ve čtyři hodiny ráno pálit proti ní.

Ve prospěch Němců hrály lepší palebné pozice i početní převaha dělostřelectva. V průběhu dne bylo stále jasnější, že Francouzi proti uzavřenému kruhu osmi set pruských děl nemají šanci. Francouzské jezdectvo se čtyřikrát pokusilo prorazit německou linii.

Neúspěšně. Šlo jako zvířata na jatka.

Zůstávám dobrým bratrem

Krvavé boje trvaly až do 16 hodin. Císař Napoleon III. přikázal za naprosto bezvýchodné situace vyvěsit bílou vlajku. „Smrt na bojišti je krásná, ale jen v básních,“ přiznal císař svoji porážku a pruskému králi Vilémovi poslal dopis s textem:

„Můj drahý bratře, jelikož jsem nedokázal zemřít uprostřed svých vojsk, nezbývá mi než odevzdat svůj kord Vašemu Veličenstvu. Zůstávám Vašeho Veličenstva dobrým bratrem. Napoleon“. 2. září 1870 Francouzi podepsali kapitulaci.