Skip to content

Bangladéšské řádění: O životě a smrti rozhoduje obřízka

V budovách univerzity v Dháce se ozývá střelba. Na její areál je zaměřena pozornost hned několika světových televizních štábů. V oknech budovy jsou vidět záblesky. Uvnitř tou dobou probíhá peklo. Pákistánská armáda již druhý den operuje na území Východního Pákistánu, které jen před několika desítkami hodin vyhlásilo nezávislost jako Bangladéš.

Nic takového ale nemůže vojenská junta připustit. Vojáci systematicky procházejí jednotlivými třídami. Když velitel rozkopne dveře jedné z učeben, lesknou se mu oči. Zvedne ruku, jeho muži za ním ztuhnou. V koutě pod lavicí se třese dvojice studentek, oblečení okamžitě prozrazuje, že nejde o muslimky. Velitel ustupuje a nechá vojákům volný průchod. Ti na nic nečekají a vrhnou se na obě mladičké dívky. Ač se snaží bránit, proti přesile nemají šanci. Vojáci je vysvlečou, drsně přehodí přes lavice a začnou je znásilňovat. Dívky volají o pomoc, ale nikdo je neslyší. Vojáci si situaci zjevně vychutnávají. Když první dívka ztratí vědomí, velitel dá signál k odchodu.

Takřka uměle vytvořený stát zažívá peklo hned po svém vzniku.

Vojáci dále pročesávají školu a oddělují ženy a muže. Ženy jsou většinou znásilněny nebo zbity, muži jsou bajonety a údery pažbou nahnáni do jedné z velkých místností. Tam jsou všichni donuceni sundat si kalhoty. Mladí muži tak stojí v řadě nazí a dívají se do země. Cítí se poníženi, vojáci přitom zkoumají jejich přirození. Ti, co jsou obřezaní, mají vyhráno. Lze totiž předpokládat, že se jedná o muslimy. Všichni ostatní jsou ale buď okamžitě zastřeleni, nebo odtaženi do táborů s ostatními hinduisty a později většinou popraveni.

Pákistán má za sebou velmi pohnutou historii, kdy se během krvavých válek oddělil od Indie. Základem nového státu se stal islám. Když se pak po vojenském puči dostal v Západním Pákistánu k moci Muhammad Ajjúb Chán (1907–1974), začal pracovat na úplné islamizaci země a hinduisté stáli v cestě. Ale nejen oni, i většina obyvatel Východního Pákistánu mluvila bengálsky, jazykem ovlivněným sanskrtem a jazykem této oblasti. Jenže Ajjúb Chán nařídil povinné používání urdštiny, která je příbuzná zejména perštině a arabštině a pro Bengálce je tak téměř nesrozumitelná. Navíc do Východního Pákistánu byli dosazováni úředníci, kteří nejenže nebyli Bengálci, ale hovořili pouze urdsky. Nespokojenost na východě postupně stoupala.

Smůlu má, jak už to tak bývá, i národní inteligence.

Výrazným posílením národního sebevědomí Bangladéšanů bylo vítězství Lidové fronty vedené šejkem Mudžíburem Rahmanem (1920–1975) ve všeobecných volbách. Právě Rahman byl totiž ikonou bengálského hnutí za nezávislost. Jenže vojenské vedení rozhodně nemělo v úmyslu něco podobného dovolit. V té době přitom již Pákistánu vládl Ajjúb Chánův nástupce Jáhja Chán (1917–1980). Když po několika měsících průtahů vyhlásil Rahman Lidovou republiku Bangladéš, nařídil Jáhja Chán operaci Searchlight (hledání světla). V rámci této operace byla vyslána pákistánská armáda do Bangladéše.

Se vznikem Východního Pákistánu nebyla spokojená ani sousední Indie.

Úkol vojáků byl jasný – proměnit Východní Pákistán v muslimskou zemi a zajistit její poslušnost. Tak začala bengálská válka za nezávislost, která trvala až do 16. prosince 1971. Během okupace využívali Pákistánci znásilnění jako nátlakový prostředek, za oběť jejich řádění padlo údajně až 400 000 bangladéšských žen, zejména hinduistek. Celkový účet byl ale mnohem krutější, podle některých zdrojů znamenaly etnické čistky až tři miliony mrtvých, i nejmírnější odhady přitom udávají více než 300 000 obětí.

Foto: Wikimedia. Autor textu: Jan Lodl. Pro web upravil: Miroslav Horký
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Svět zločinu
Zobrazit více …