Na kalendáři bychom nalistovali 1. listopad 1755 a celá země se třese. Obyvatelé portugalské metropole Lisabon vybíhají ze svých domovů, následně je ale spláchne ničivá vlna tsunami. Útulné a křivolaké uličky přestávají existovat.

Při následné rekonstrukci hrají hlavní roli dlaždičky, ty rovněž mají sloužit jako ochránce před dalšími katastrofami!

Dnes na ně narazíme prakticky na každém rohu a pyrenejská země z nich udělá národní symbol. O čem je řeč? No přece o architektonickém skvostu jménem azulejos!

Díky, Španělé…

Za jejich původem musíme do arabského světa, ostatně slovo azulejo má kořeny v al-zulayj, což znamená malý vyleštěný kámen. Maurští nájezdníci prvek dováží do španělské Granady.

Zdobené čtvercové dlaždice skládají do různých ornamentů a neotřelá výzdoba se šíří i do dalších měst v čele se Sevillou. A právě tam míří v roce 1498 portugalský král Manuel I. (1469–1521). Okamžitě se do nich zamiluje a přiváží do vlasti.

O pět let později už na ně utěšeně zírá ve svém paláci Sintra. Na počátku jde o jednobarevné šachovnicové verze, které dokonce Portugalci dováží ze Španělska. Modrobílý motiv mají na svědomí Holanďané, kteří kombinaci okopírují z luxusního čínského porcelánu.

Záhy vzniká skupina Cyklus mistrů, umělci navrhují neotřelá díla právě na kachličky, které následně zdobí fasády. A mezi obyvateli jsou oblíbené, protože glazovaný povrch je voděodolný, a tak chrání stěny domů před vlhkostí.

Někdy může posloužit také ke čtení, protože se na dlaždičkách objevují různé výjevy z mytologie.

Od kachliček ruce pryč!

Od roku 1741 je v provozu dílna Sant´Anna a dodnes se v ní azulejos ručně vyrábí. Odolá dokonce ničivému zemětřesení z listopadu 1755. A právě po katastrofě se ke slovu znovu dostávají dlaždičky.

Spoustu se jich sice roztříští, markýz de Pombal (1699–1782) v nich ale vidí rychlou příležitost na obnově města. Místo mistrovských děl se tvoří geometrické tvary, a tak se mluví o tzv. pombalinos.

Když se situace uklidní, duchovní volají, aby zdi domů zdobily náboženské motivy, ty mají ochránit město před podobnými pohromami. Samotné 18. století je považováno za zlatý věk azulejos, protože se po nich ptají také kolonisté z Brazílie.

První obkladačky míří i do Mexika. S nástupem 20. století to vypadá s tradičním prvkem bledě, někteří architekti hází kachličky na smetiště, nakonec se ukáže, že se výtečně hodí do stylu art deco.

Umělec Jorge Colaço (1868–1942) například vyzdobí nádraží v Portu. Použije přes 20 000 kachliček! V hlavním městě se zase otevírá oficiální muzeum věnované pouze azulejos.

A v metropoli na dlaždičky narazíme na každém rohu, malířka Maria Keil (1914–2012) jimi třeba zkrášlí lisabonské metro. Na její práci naváží další autoři, a tak vznikají působivé designy. Modrobílá krása má ale i svou odvrácenou tvář.

Po celou dobu své existence je častým terčem nenechavých zlodějských rukou. Lup následně končí na černém trhu. V roce 2007 dokonce portugalské úřady založí banku, kde kachličky skladují.

O deset let později vláda přijímá zákon, který zakazuje bourání budov, na nichž se nachází azulejos.