Malý muž s tmavší pletí a ostře řezanými rysy sedí na svém koni a projíždí trosky, kde se ještě před pár hodinami nacházelo docela příjemné místo na bydlení. „Měli tu pěkné ženy,“ pomyslí si, „škoda, že jsou všechny mrtvé.“

Odkud přesně míří stopy kočovných Hunů, o to se dodnes vědci přou. Jisté je, že tento národ byl velice houževnatý. Muži v podstatě vyrůstali v sedlech koní, na jejichž hřbetech se pohybovali nevídaně obratně.

Hunům tak díky jejich válečnickým schopnostem patřila oblast od Mongolska až po území dnešního západní Evropy. Těžko říct, zda by však vše dokázali bez silného vedení mocného a obávaného muže.

Nesnese konkurenci

Attila (?–453) paradoxně svou domovinu nikdy nepoznal. Zato bojový ryk znal již od samého narození. Přišel na svět během válečného tažení kdesi u Dunaje jako syn hunského náčelníka Mundžuka. Budoucnost měl tak již předurčenou.

Zatímco z počátku v roce 434 nastoupil na otcovo místo jakožto hunský vládce ještě společně s bratrem Bledou (390–445), chuť po moci mu brzy zatemnila mysl natolik, že svého soka, vlastního bratra, nechal zavraždit.

Mít tak nejvíce jizev…

Divokým Hunům nebyly takové praktiky úplně cizí. Vždyť kromě nevalné hygieny si dávali záležet na tom, aby byla jejich těla poseta co nejvíce válečnými jizvami a před každou bitvou si tváře pomazávali zvířecí krví.

Attila si tak aktem bratrovraždy získal náhle velké množství nových kmenů na svou stranu. Nyní mu již nic nestálo v cestě na západ, který si hodlal podmanit.

Přišel, aby děsil

Pro schopné bojovníky to ostatně nebyl veliký problém. Smrti ani bolesti se nebáli, kromě jízdy na koni dokonale ovládali dvousečné meče a krátké luky speciálně vyvinuté pro střelbu z koňského hřbetu.

Brzy si podmanili Balkán a strach šířili i v řadách římských vojáků.

„Byl to muž, který přišel na svět, aby naháněl hrůzu všem národům, Bič všech zemí, jenž jakýmsi úradkem osudu děsil celé lidstvo strašlivými zvěstmi, jež o něm kolovaly,“ píše o Attilovi byzantský historik Priskos (410–472), který měl tu „čest“ hunského vládce osobně poznat.

Podle jeho popisu byl Attila malého vzrůstu, pyšnil se však širokým hrudníkem a velkou hlavou.

Až překvapivě skromný

Priskos se zmiňuje také o Attilově překvapivé skromnosti. Těžko říct, zda by s historikem souhlasili i obyvatelé měst, kam Attilovi válečníci zavítali. Jejich zásada nebrat zajatce totiž šla ruku v ruce s vyvražďováním celých vsí.

Hunové města plenili, masakrovali lid, navíc od místních vládců vybírali vysoké daně. Jakoukoli nevoli okamžitě trestali setnutím hlavy. Ostatně stejně se „odměnili“ i těm, co se vzdali.

Kromě krutosti však byl ohromující i jejich počet – podle historiků byl Attila obklopen armádou o síle až 100 000 mužů!

Já jsem Attila

„Ego sum Attila, flagellum Dei. Jsem Attila, Bič Boží,“ představil se podle jedné z legend svým nepřátelům hunský vojevůdce dokonalou latinou během jakéhosi diplomatického jednání. Odtud vznikla jeho přezdívka, která se jej v podstatě drží dodnes.

Hunští plenitelé si pod jeho vedením podmanili území dnešního Německa i Francie. Římskou říši dokonce nevědomky donutili uzavřít spojenectví s dávnými protivníky – germánskými kmeny.

Nově vzniklá obří armáda se tak Hunům postavila roku 451 na Kataulanských polích poblíž města Châlons-en-Champagne, a konečně vítězně.

Konec vládce, konec Hunů

Attila však pokračoval až do Itálie a snad by šel ještě dál, nebýt jeho smrti. Jeho moci ani charismatu však už jeho synové neměli šanci dosáhnout.

Porážka v bitvě u řeky Nedao v Panonii z roku 454 se tak stala Hunům osudnou a nejmocnější národ své doby zmizel znovu ve stepích.