Čas plyne a Johna Fitzgeralda Kennedyho čeká další prezidentská kandidatura. Chce obstát i se svojí manželkou po boku. Kampaň se rozbíhá. První zastávkou se stává Dallas.
Právě tady dosáhl v minulých volbách minimální přízně voličů, protože jde o tradiční baštu republikánů.
Proto chce John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) svoje tažení ke druhému prezidentskému mandátu zahájit zde. Přesvědčit Texasany, že i demokratický kandidát může být dobrým prezidentem. Tuší ale, že ho zde nejspíše nečeká zrovna přátelské přijetí.
Přesto se nebojí. „Jestli mě někdo zastřelí puškou z okna, stejně s tím nic nenadělám,“ poznamená JFK směrem ke své manželce Jacqueline (1929–1994), když 22. listopadu 1963 letí do Dallasu.
Krátce poté vystupují z letadle a nasedají do tmavě modrého kabrioletu s Lincoln Continental s poznávací značkou SS-100-X. Hodinové ručičky ukazují 12:27. Vyrážejí směrem na hlavní dallaskou třídu.
Automobil má otevřenou střechu a díky tomu mohou sledovat, co se kolem nich děje. Ulice lemují davy lidí. Mávají jim a štědře oplácejí úsměvy. Zdánlivě to vypadá, že se podaří přesvědčit politické rivaly o své pravdě.

Kulka trefí hlavu
Zjitřenou atmosféru vnímá i Nellie Connallyová (1919–2006), manželka texaského guvernéra Johna Connallyho (1917‒1993). Guvernér se svojí chotí sedí v autě hned za Kennedyovými.
„Pane prezidente, nemůžete říci, že vás Dallas nemiluje,“ vyhrkne Nellie, když vidí bouřící davy. „Ne, to se říci nedá,“ opáčí JFK.Prezident je unešený. Přikazuje dokonce kolonu zastavit, a to hned dvakrát.
Poprvé se pozdraví s dětmi, podruhé přijme pozdrav od skupinky řádových sester. Krátce poté vůz projíždí ostrou zatáčkou. William Greer (1909–1985), řidič Kennedyho vozu a agent tajné služby v jedné osobě, kvůli ní zpomaluje.
Rychlost kabrioletu nyní na hlavní silnici činí stěží 18 kilometrů v hodině. Vůz zatáčí do Elm Street. V půl jedné je slyšet ostrý hvizd kulky. „Pane bože! To ne!“ vykřikne vyděšená Jackie. Zírá na proud krve, který stéká po Johnově krku.
Také Connally na předním sedadle utrpěl ránu do hrudi. Ochranka prezidenta je v pohotovosti, když vzduchem proletí další dvě kulky. Jedna z nich trefí hlavu prezidenta.

486 políček filmu
Průběh cesty zachytí na svoji kameru divák Abraham Zapruder (1905‒1970). „Když jsem natáčel, jak prezident přijíždí od Houston Street a pomalu zabočuje do Elm Street, uslyšel jsem najednou ránu a prezident sebou škubnul doprava.
Posléze jsem uslyšel další dva výstřely… a uviděl jsem, jak Kennedyho hlava takřka explodovala, všude byla krev…,“ vylíčí dvě hodiny po osudném incidentu pro televizní stanici WFAA Dallas. Všechno zabere 486 políček jeho filmu.
To s číslem 313 ukazuje Kennedyho roztříštěnou lebku. Pachatel nikde a rozčilená Jackie leze na kapotu limuzíny. „Můj bože, zabili mi manžela! Ach Jacku, Jacku!“ křičí zoufale. Stojí věrně při svém muži i teď.
Později schytá kritiku řidič limuzíny Greer kvůli tomu, že se po výstřelu otáčel dozadu na prezidenta, místo aby šlápl na plyn. „Lépe a rychleji by reagovala i anglická chůva mých dětí,“ vyčte Greerovi Jackie.
Později se ale za tenhle svůj výrok omluví. I když je prezident rychle převezen do nemocnice Parkland Memorial Hospital, s jeho poraněním mozku si nikdo neví rady. Dlouhých 30 minut se všichni snaží o resuscitací a poté prohlásí Kennedyho za mrtvého.
Jackie si zachová grácii i v této nelehké chvíli. Ponechá si šaty potřísněné směsí manželovy krve a mozkové hmoty. „Chci, aby viděli, co udělali Jackovi, “ odmítne snahy o to, aby se převlékla.
V kostýmku růžové barvy zůstane je i ve chvíli, kdy viceprezident Lyndon Baines Johnson (1908‒1973) skládá na palubě prezidentského letounu Air Force One ve 14 hodin a 39 minut prezidentskou přísahu.