Objev hrobky faraona Tutanchamona v roce 1922 britským egyptologem Howardem Carterem se stal jedním z největších archeologických triumfů v dějinách. Avšak sláva tohoto objevu byla brzy zastíněna sérií podivných úmrtí, které postihly členy expedice.
Zrodila se legenda o „Tutanchamonově kletbě“ – prastarém prokletí, které mělo postihnout každého, kdo naruší faraonův věčný spánek. Je tato kletba skutečná, nebo jde jen o řadu nešťastných náhod a přehnaných spekulací?
Pojďme se podívat na fakta a mýty, které obklopují jedno z nejzáhadnějších tajemství starověkého Egypta.
Britský egyptolog Howard Carter (1874–1939) si otíral pot z čela. Nebylo to však ani tak kvůli horkému počasí Údolí králů, ale z napětí, které v jeho týmu panovalo. Psal se právě rok 1922 a začínalo jedno z největších archeologických dobrodružství.
V egyptském Údolí králů, místě posledního odpočinku mnoha faraonů, pátrala po cenných objevech expedice financovaná mecenášem výpravy Georgem Herbertem, hrabětem z Carnarvonu (1866–1923).
Po rozsáhlých výkopech, které se táhly již několik let bez výraznějšího úspěchu, se konečně podařilo prokopat se k tajuplné hrobce a proniknout dovnitř. Otevíral se jim pohled na prostory, do kterých dobré tři tisíce let nevkročila lidská noha. Vzduch byl těžký a plný prachu, ale napětí v místnosti bylo hmatatelné.
Postupně docházelo k odkrývání hrobky, vrstvu po vrstvě, s každým novým objevem rostlo vzrušení. Stovky artefaktů, soch, nábytku a šperků byly postupně vynášeny na denní světlo, což svědčilo o neuvěřitelném bohatství, které hrobka ukrývala.
Až se nakonec po několika měsících usilovné práce badatelé dostali do místnosti se sarkofágem. V něm odpočívala samotná mumie faraona Tutanchamona s tváří zakrytou zlatou posmrtnou maskou.
Byl to jeden z největších archeologických objevů v dějinách lidstva, který okamžitě upoutal pozornost celého světa. A pro mnohé členy výpravy také objev, který měl být bohužel poslední.
Měl snad tým věnovat více pozornosti varovnému nápisu, který odrazoval od vyloupení hrobky a sliboval zkázu pro ty, kdo naruší klid zesnulého faraona?

„Smrt na rychlých křídlech přiletí ke každému, kdo vyruší faraona z věčného spánku,“ zněl onen nápis, který se podle legendy nacházel u vstupu do hrobky.
A jeho čtení dnes skutečně vyvolává mrazení, když si pomyslíme, jak špatně velká část archeologického týmu skončila v následujících letech. Nejprve si smrt přišla pro samotného hraběte z Carnarvonu.
Pár měsíců po otevření hrobky, v dubnu 1923, ležel lord ve svém pokoji v Káhiře, sužován prudkou horečkou a halucinacemi, ve kterých mu divoký pták drásal tvář.
„Říká se, že v okamžiku Carnarvonovy smrti zhasla v Káhiře náhle všechna světla a jeho pes v Anglii ve stejnou chvíli se zavytím pošel,“ popisuje celou legendu britská egyptoložka Joyce Tylsdesley (*1960), což jen umocňovalo mystický a děsivý dojem z celé události.
Sám lord Carnarvon umírá na zápal plic, podle vědců vyvolaným otravou krve ze štípance nakaženého komára. Jenže Egypťané a mnozí lovci záhad mají dodnes jasno. Otevření hrobky podle nich spustilo pradávnou kletbu, která si vyžádala svou daň.
Tím to samozřejmě zdaleka neskončilo. Smrt následně stihla Carnarvonova mladšího bratra Aubreyho, který zemřel na zápal plic po operaci.
Poté přišla řada na Carterova asistenta Arthura Maceho, který zemřel na otravu krve, a další členy týmu, kteří vstoupili do hrobky, jako byl George Jay Gould, finančník a přítel Carnarvonu, který zemřel na zápal plic krátce po návštěvě hrobky, nebo Archibald Douglas Reid, radiolog, který zkoumal mumii.
Během dvanácti let zemřelo celkem osm lidí, kteří byli přímo spojeni s objevem hrobky. Kletba prý ale působila i nepřímo, a počet mrtvých tak může být mnohem vyšší, což vedlo k neustálým spekulacím a šíření děsivých příběhů.
Skutečně zaúřadovalo temné kouzlo? Podle vědců a racionálně smýšlejících lidí je realita mnohem prozaičtější. Přinejmenším za některé zdravotní obtíže mohla nejspíš agresivní plíseň, která se výzkumníkům dostala do plic a na kůži.
Prach a staré organické materiály v uzavřených prostorách hrobky mohly obsahovat nebezpečné mikroorganismy, které by mohly způsobit respirační problémy a infekce.
Ostatně to by prý vysvětlovalo, proč zemřeli jen někteří členové týmu – taková plíseň je totiž nebezpečná hlavně pro jedince se slabší imunitou nebo jinými zdravotními problémy, což by odpovídalo situaci, kdy starší a nemocní členové expedice podlehli dříve.
Potvrdit tuto domněnku je ovšem dnes už prakticky nemožné a přesvědčit pověrčivější část veřejnosti se nejspíš nikdy nepodaří, neboť legenda o kletbě je zkrátka příliš silná a poutavá.
Ostatně jedna zásadní otázka se nabízí: Proč se kletba vyhnula samotnému Carterovi? Howard Carter, hlavní objevitel hrobky, žil ještě mnoho let po objevu a zemřel v poklidu ve věku 64 let na rakovinu.
Zastánci kletby to vysvětlují různě – někteří tvrdí, že ho faraon ušetřil, protože k němu choval respekt, jiní věří, že Carter podnikl nějaké ochranné rituály.

Vědci naopak poukazují na to, že Carter byl v dobré fyzické kondici a měl silnou imunitu, což ho ochránilo před případnými patogeny.
Ať už je pravda jakákoli, Tutanchamonova kletba zůstává jedním z největších a nejdiskutovanějších tajemství starověkého Egypta, které dodnes podněcuje fantazii a inspiruje knihy i filmy.
Je důležité si uvědomit, že britský archeolog Howard Carter, ačkoliv bývá považován bezmála za hrdinu, není v samotném Egyptě vnímán vždy pozitivně. Tamní vláda ho dodnes podezřívá, že z Tutanchamonovy hrobky ukradl několik velmi cenných předmětů.
Tyto předměty se údajně nikdy neobjevily ve veřejných sbírkách a jejich osud zůstává dodnes nejasný, což jen přidává další vrstvu záhadnosti k již tak komplikovanému příběhu.
Celá aféra kolem Tutanchamonovy hrobky tak představuje fascinující směsice historie, vědy, legend a lidské psychiky.
Tutanchamonova kletba je příběhem, který se dokonale mísí s historickými fakty, tragickými událostmi a lidskou potřebou věřit v něco nadpřirozeného.
I když vědecké vysvětlení o plísních a toxinech zní logicky, mystika kletby si drží své pevné místo v kolektivní paměti. Je to příběh o síle víry, o fascinaci starověkem a o tom, jak snadno se může zrodit legenda, která přežije staletí.
Ať už věříme v kletby, nebo ne, příběh Tutanchamonovy hrobky a jejích domnělých obětí nám připomíná, že i v nejracionálnějším světě je stále místo pro tajemství a nezodpovězené otázky.