33,4 °C. Horko k zalknutí. 24. července 1788 Pražané zalézají do stínu a nechce se jim nic dělat. Potůčky potu stékají z každého, kdo jenom na chvíli vyrazí do rozpáleného města. Antonína Strnada ale neodradí ani tahle výheň. Vyleze na věž Klementina jako každý den.

Doslová hltá každé slovo. Sedmadvacetiletý Antonín Strnad (1746–1799) sedí jako pěna posluchárně. Sleduje výklad svého profesora matematiky Josefa Steplinga (1716–1778). Nic mu neunikne.

Studentem se stává, když zrušení Tovaryšstva Ježíšova roku ukončí jeho církevní kariéru. Vrhá se do tajů matematiky na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a věnuje tomu veškerou energii.

Profesorovi Steplingovi vědecký zápal jeho studenta neujde. Když hledá nového adjunkta (pomocníka) pro klementinskou hvězdárnu, vybere si právě jeho. Kromě toho dostane Strnad za úkol pečovat i o sbírky v matematickém sále Klementina.

Brzy zrána se vydává na astronomickou věž Klementina. „Dnes bude horko,“ rozhlédne se po modré obloze bez mráčku. Hodiny na kostelích právě odbíjejí sedmou, když brk namočený do inkoustu vrže po papíře jeho deníku.

Na věž musí třikrát denně

Zapisuje hodnoty měření. Není líný. Každý den třikrát, v 7, ve 14 a v 21 hodin vystoupá až nahoru na věž, ať pere slunce nebo hustě sněží. Od roku 1775 zaznamenává údaje o teplotě, tlaku vzduchu, srážkách a síle a směru větru.

S měřením začal už Stepling, Strnad se ale osobně postará o to, aby měření probíhala pravidelně. Aniž to tuší, svojí vytrvalostí zakládá nejdelší souvislou řadu astronomických měření na světě.

Každému vysvětluje, jaký má meteorologie význam pro zemědělství a zdraví lidu, aby „byly poznány souvislosti mezi mokrem a suchem, mezi horkem a chladem, úrodou a neúrodou a mezi proměnami počasí a výskytem onemocnění.“ Zajímá ho, jak se promítnou změny počasí do naměřených hodnot.

Měření zvládne s obyčejným teploměrem a různými typy barometrů. Na všechno jde ovšem přísně vědecky.

Manželka mu dodá energii

V roce 1781, tři roky po smrti svého učitele se stává ředitelem hvězdárny. Svatební zvony zazní Strnadovi o tři roky později. Za nevěstu si vybere Kateřinu Morsanovou, původem Italku, jejíž rodina se nedávno usadila v Praze.

Na svět mu přivede celkem čtyři děti a jejich manželství patří mezi šťastná. Rodina ale žije celkem skromně. Až do roku 1791 vydělává Strnad i co by ředitel jenom 600 zlatých ročně (kráva tehdy stojí 8 zlatých), zatímco univerzitní profesoři mají 1000 zlatých.

Manželčina podpora mu ale dodá tolik energie, že se zapojí i do organizování první české vědecké společnosti. 20. září 1784 nechybí v tříčlenné delegaci vědců, která předloží stanovy společnosti císaři Josefovi II. (1741–1790). Panovník váhá.

„Audience u císaře nepřinesla okamžité rozhodnutí. Žádost byla postoupena k vyřízení úřední cestou, víceméně zdlouhavou,“ píše publicista Ivan Brož (1938–2012). Úřední šiml zkrátka řehtá.

Česká společnost nauk se nakonec ustavuje 4. prosince 1784. I když se spolek považuje za veřejný, z veřejných zdrojů žádné příjmy nemá. Musí si vystačit s prací a pomocí svých členů.

Kariéru přetne nemoc

Dráhu pracovitého vědce náhle přetrhne tuberkulóza. „Zotavení na venkově vám jistě pomůže nemoc zvládnout,“ pozve ho kníže Ferdinand Kinský (1781–1799) na svůj zámek v Sazené u Velvar.

„Můžete využívat zámecký kočár, kdykoli budete potřebovat,“ nabídne mu velkoryse. Meteorolog se těší, že bude jezdit na vyjížďky. Radost z výletů ale netrvá dlouho.

I když si Strnad nevybere studené zámecké komnaty a zabydlí se raději v teplém bytě v přízemí, kde má veškerý dostupný komfort, nepomůže to. Nemoci podlehne v pouhých 53 letech.