Psům lidé přisuzovali magické schopnosti. V některých kulturách vystupují jako průvodci duší. Pověsti však znají i obrovské chlupaté bestie s planoucíma očima, jimž z tlamy šlehá plamen. Mají tato hororová vyprávění reálný základ?
Příběhy o pekelných psech, ať už je lidé nazývají jakkoli, se vyprávějí ve všech koutech světa. Žádná země však zřejmě není bohatší na podobná vyprávění než Velká Británie. Tam prý pekelný pes dokonce vraždil a záznam o jeho řádění se dostal do farních kronik.
Tento zlověstný přízrak se totiž údajně nezalekne ani vstupu na posvátnou půdu. Tehdejší obyvatelé byli přesvědčeni o tom, že na ně v podobě psovité šelmy zaútočil sám ďábel. Doopravdy se Britové stali svědky řádění démonických sil?
Běsnící monstrum
Hlas pastora v kostele Nejsvětější Trojice ve vesnici Blythburg přehluší burácení hromu. Vzápětí se zableskne a před zraky zděšených věřících se v chrámové lodi zhmotní obrovský černý pes.
Přízrak ze samotného pekla útočí na nebohé vesničany, z nichž dva zabije a jednoho těžce popálí. Pekelný pes běsní tak, až se věžička kostela propadne chrámovou lodí. Nakonec zmizí. Dodnes však prý lze na severních vratech kostela spatřit otisky jeho drápů.
Tentýž srpnový den roku 1577 vyděsí nebezpečná bestie také obyvatele nedalekého městečka Bungay v anglickém hrabství Suffolk, kteří se účastnili bohoslužby v kostele Svaté Marie.
„Tento černý pes, nebo ďábel v jeho podobě, běžel skrz hlavní loď kostela mezi lidmi obrovskou rychlostí. Proběhl mezi dvěma osobami, které klečely zjevně zabrány do modliteb, a zlomil jim vaz…,“ popsal událost zdejší kazatel Abraham Fleming.
Měla úmrtí na svědomí pouze silná bouře, která v myslích vyděšených věřících získala ďábelskou podobu, nebo se v Suffolku skutečně odehrálo cosi nadpřirozeného?
Služebník spravedlnosti
Ne ve všech příbězích vystupuje přízrak černého psa jako zosobnění zla. Někdy naopak prokáže dobrou službu. V 18. století prchají dva muži z vesnice Collingbourne Kingston ležící v hrabství Wiltshire v Anglii. Právě totiž spáchali brutální vraždu.
Útěk se jim ovšem nepodaří. Cestu jim totiž zkříží obrovitý pes. Neúnavně je pronásleduje, dokud je nedonutí obrátit se zpět do vesnice, kde zločin spáchali. Zde jsou vrazi okamžitě zatčeni.
Strážníci pátrají po zvířeti, které jim prokázalo tak dobrou službu, ale psa se jim nikdy objevit nepodaří. Skoro jako by se vypařil.
Šlo o toulavé zvíře, které jenom čirou náhodou vehnalo zločince do náruče spravedlnosti, nebo o zjevení, jež nechtělo nechat vraždu bez trestu? Vždyť koneckonců ani ve středověku nebyl černý pes vždy chápán jako symbol ďábla.
Ve znaku ho s pochodní v tlamě měl křesťanský řád dominikánů, kteří jsou také nazýváni Pánovi psi.
Děsiví hlídači
Své vlastní pekelné psi mají také ve Spojených státech. „V kaňonu Eldorádo proti mně vyběhl obrovský černý pes. Měl oči rudé jako krev,“ vypráví rozrušený horolezec farmáři z usedlosti nedaleko opuštěného města Nelson v americkém státě Nevada.
„Já vím, nejste první, kdo se s jedním z nich setkal,“ odvětí bez překvapení starousedlík. Dobrodruzi, horolezci a turisté, které lákají dávno nepoužívané zlaté doly v kaňonu Eldorádo, často tvrdí že se setkali s obrovským černými psem či dokonce několika psi.
Existuje hned několik verzí, které přítomnost přízraků vysvětlují. Jedna říká, že obyvatelé zlatokopeckého městečka Nelson používali kdysi obrovské agresivní psi k hlídání svých dolů.
Když však zlatá horečka opadla, psi jednoduše zastřelili, nebo nechali umřít hladem. Duchové zvířat prý i po smrti drží stráž na svém stanovišti.
Jiná zase tvrdí, že za vše může proslulý indián Queho (cca 1880 – neznámo kdy), jenž má na svědomí desítky vražd. Právě on prý seslal na kaňon strašlivou kletbu. Opravdu v bývalých dolech straší přízrační psi?
Varovná znamení
Pověsti o pekelných psech se nevyhýbají ani českým luhům a hájům. Roku 1778 se trojice mužů v čele s kostelníkem Tůmou z Tuchoměřic vydává na zříceninu hradu Okoř. Doufají, že ve sklepeních najdou poklad.
Světlo loučí skutečně ozáří truhlici plnou blýskavých zlaťáků. Na ní ovšem sedí obrovský černý pes. V klenbě opodál se rýsuje mříž, za níž hoří plamen. V něm zděšení hledači pokladů spatří ruce prokletých duší, které prosí o smilování.
Není divu, že nechají zlato zlatem a prchají jako o život. Podobně děsivý zážitek prý čeká asi před třemi sty lety také jistého berounského občana.
Když vychází z hospody, spatří před sebou stvůru s rudýma očima, jíž šlehá z tlamy plamen a od drápů jí odletují jiskry. Měšťan prchá, co mu síly stačí. Už si myslí, že je s ním ámen, ale obrovitý pes ho přeskočí a zmizí ve zdi protějšího domu.
Zůstane po něm jen zápach síry. Mohla by v těchto případech zjevení sloužit jako jakási výstraha hříšníkům – chamtivcům a opilcům?
