Silvestr se v pátek 31. prosince 1926 slaví i ve vinohradské vile u Čapků. Odbíjení půlnoci přinese účastníkům dýchánku nečekané překvapení. Na scéně se objevují tři králové. Nápadně se podobají třem známým čs. politikům a recitují posměšnou básničku…
Slavnostně osvícený pokoj Čapkovy vily v Praze vítá večer celkem 17 hostů, kteří přišli společně oslavit příchod Nového roku 1927. Nechybí tu třeba spisovatelé Karel Poláček (1892–1945) nebo Vladislav Vančura (1891–1942).
Zábava ale plyne trochu rozpačitě. Žádné bujaré veselí podpořené proudy alkoholu navzdory tomu, že kromě kávy a čaje jsou k dispozici i likéry.
Hosté se cítí přece jenom trochu nejistě, protože v jejich středu se ocitl sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), známý abstinent.
Navíc společnosti intelektuálů nejde o to se opít, ale spíš probrat nejžhavější události v kultuře a politice. Mezi čistě pánskou společností vévodí jediná žena, která jim servíruje občerstvení:
herečka Olga Scheinpflugová (1902–1968), Čapkova budoucí žena. Trochu uvolněnější atmosféra začíná být až s úderem půlnoci.
Tříkrálová koleda
Na scénu přicházejí herci František Smolík (1891–1972), Václav Vydra starší (1876–1953) a Vojta Novák (1886–1966) jako tři králové, ozdobení papírovými korunami.
Novák coby Kašpar představuje agrárníka Antonína Švehlu (1873–1933), Smolík jako Baltazar znázorňuje šéfa lidové strany Jana Šrámka (1870–1956) a Vydra starší v roli Melichara karikuje národního demokrata Karla Kramáře (1860–1937).
Recitují Tříkrálovou koledu. Jejím autorem je sám hostitel, spisovatel Karel Čapek (1890–1938). Napsal ji narychlo během silvestrovského odpoledne a na dílku je znát, že narážky jsou šité horkou jehlou.
Přesto, když Kašpar-Švehla pronese repliku „Já mlčím rád a vládnu ještě radši. I nic už ze mě nikdo nevypáčí,“ všichni vědí, o čem je řeč.
Zelí místo jablka
Čapek, ač mistr pera známý svou vynikající češtinou, se nepovažuje za satirika. Pro pobavení silvestrovského publika by ale veršovánka měla bohatě stačit. Smolík v roli Šrámka přichází v bílé náprsence s nápisem Čech. Je to trefa do černého.
Právě katolické periodikum Čech neváhá do svého lidoveckého předsedy často šít. Novákovi, předvádějícímu agrárníka Švehlu, zase nechybí v ruce hlávka zelí jako náhrada za říšské jablko.
Některé účastníky trochu zmate Vydra s nalepeným knírem a vousem, připomíná totiž i sociálnědemokratického politika Rudolfa Bechyněho (1881–1948). Vystoupení nevzbudí všeobecné nadšení. Rozpaky nad ním projeví i sám prezident Masaryk…
Kdo vynesl informace?
Skutečně. Scénka, která se v Čapkově vile odehrála, velice brzy prosákne do tisku. Informátorem, který o ní nedokázal mlčet, snad mohl být prezidentův syn Jan Masaryk (1886–1948), známý bohém, který se večírku také účastnil.
I když svůj podíl na vypuknutí tzv. silvestrovské aféry později popíral, historky se rychle chytili novináři, kteří jejím aktérům účast jaksepatří spočítají. Dne 7. ledna 1927 píše v Pražský večerník:
„Presidenta republiky zneužívají různí lidé, aby si pod jeho záštitou ohřáli svou polívčičku. Výsledkem toho jest často, že president vinou okolí se dostává do nepříjemné situace.“ Následuje podrobné líčení události.
Katolický časopis Čech ale vyráží s mnohem ostřejší municí: „V Hulvátově u Čapků se slavil silvestr opilou orgií. Tancovaly nahaté ženštiny.
Hradní sběř urážela před prezidentem vyvolence českého lidu.“ Redaktoři nemohou vydýchat Šrámka ve Smolíkově podání se jménem jejich titulu na náprsence. O žádné orgie přitom rozhodně nešlo. Prvorepublikoví žurnalisté ale i tak mají pořádné sousto.
Pošpinit za každou cenu
Celá aféra má přitom jednoznačně politické pozadí, motivované nadcházející prezidentskou volbou. Karel Kramář, který v čele národních demokratů nahradil Aloise Rašína (1867–1923), nemá ke skupině Hradu zrovna vřelý vztah.
„Masaryk se snažil vůči Kramářovi o vstřícná gesta; chtěl jej osobním rozhovorem přesvědčit o své pravdě. I umírnění národní demokraté toužili smířit oba muže,“ tvrdí český historik Antonín Klimek (1937–2005).
Jenže spousta lidí z řad radikálnějších národních demokratů se snaží o pravý opak. Chtějí vytvořit mezi oběma muži rozkol a na Masaryka najít co nejvíce špíny, která by ho poškodila. Podobné úmysly mají i lidovci, vůči nimž se prezident netají svým despektem.
Spisovateli Karlu Čapkovi dochází trpělivost a na konci ledna 1927 podává trestní oznámení na dvě periodika, která o silvestrovské akci šíří největší lži:
katolický časopis Čech a večerník Národ (periodikum Národních listů, které tlumočí názory národních demokratů).
Odškodné jde na charitu
Kdo si nakonec zachová státnický nadhled, je parodovaný Antonín Švehla, který Masaryka podpoří. TGM v květnových volbách proti komunistickému kandidátovi Václavu Šturcovi (1858–1939) vyhrává – navzdory nafouknuté novinářské bublině.
Soud se nakonec táhne dlouhé dva roky a Jan Karel Strakatý (1878–1963), redaktor Národních listů, je odsouzen k zaplacení pokuty 1600 korun. Přímo Karlu Čapkovi má pak předat odškodnění ve výši 3000 Kč.
Pokud by tyto částky nezaplatil, čekalo by ho deset dní vězení natvrdo. Při revizi procesu v březnu 1929 je částka odškodného snížena o 1000 Kč. Jakmile Čapek dostane vysouzené peníze, obratem je věnuje na charitu. Znamená to definitivní tečku za zbytečnou aférou…