Albrecht z Valdštejna je v době stavovského povstání v roce 1618 plukovníkem moravských stavů. Pozorně sleduje politickou scénu a čeká na svoji příležitost. Chce vstoupit do habsburských služeb, a to se mu také roku 1621 podaří.
Jako plukovník císařských vojsk je Albrecht z Valdštejna (1583–1634) i prozíravým finančníkem. Když císař Ferdinand II. (1578–1637) nemá peníze, Valdštejn si panovníkovy dluhy vůči sobě nechává platit zkonfiskovanými statky.
Získává tak i frýdlantské panství, jehož centrem se stává město Jičín. Území je vyňato ze zemských desek, takže se mění v jakýsi stát ve státě. Se svou armádou směřuje Valdštejn od jednoho vítězství ke druhému, a jeho sebevědomí patřičně roste.
Protivníky s oblibou popichuje a rád mezi nimi vyvolává konflikty. Řídí se heslem „Navzdory závisti“. Z intrik, které proti němu kují vídeňští dvorští politici, si nic nedělá.
Má pocit, že jeho kariéře nic nestojí v cestě, a začíná si proto budovat své vlastní impérium.
Podnikatel s jasnou vizí
V Jičíně se poprvé objevuje v březnu roku 1621. „Město se mu zalíbilo nejen svou polohou a malebným okolím, ale i vzrůstajícím hospodářským významem,“ míní současný český historik Jindřich Francek.
Bývalý vlastník panství, rod Smiřických, ze své domény v minulosti budoval středisko zemědělství s centrálním skladem obilí. Valdštejnovi se zřejmě koncepce Smiřických líbí a chce ji dále rozvíjet.
„Vytvořím z Jičína rezidenci hodnou svého postavení,“ plánuje furiantsky. Navíc i v době chaosu probíhající třicetileté války (1618–1648) se snaží na svém panství udržet relativní klid a mír.
Frýdlantskému vévodství s centrem v Jičíně se proto přezdívá terra felix, šťastná země. Albrecht má navíc nesporné podnikatelské schopnosti i vizi. Zaměřuje se hlavně na pěstování obilí a pivovarnictví.
Kraj ušetří drancování
Když se stává velitelem císařské armády, zapojí svoje hospodářské statky okamžitě do válečných dodávek. Jako vojevůdce objednává, jako majitel panství dodává. Posílá tak zboží sám sobě a má z toho obrovské zisky.
Ani jeho poddaní ale válečnou situací příliš netrpí. „Valdštejn ovšem stupňoval své a jiné finanční požadavky na poddané při každé příležitosti.
Přesto lze říci, že žili poněkud lépe než poddaní na ostatních panstvích, protože nepoznali obvyklé drancování, zimní kvartýrování a průtahy vojsk,“ líčí Francek situaci prostých obyvatel na vévodově panství.
Valdštejn sice své poddané finančně rád přiskřípne kdykoli a kdekoli může, ale za odměnu prostí lidé zůstávají ušetřeni přítomnosti rabujících vojsk. Žoldnéřští vojáci jsou přitom skutečnou pohromou. Kam vtrhnou, tam přijde zkáza.
Vyplení, co jen jde, na zimu se ubytovávají po vesnicích, kradou a vraždí dobytek… Na Frýdlantsku se nic takového neděje.
Plány skončí v půli cesty
Naopak. Jičín pod Valdštejnovou vládou jen kvete. Vzniká místní trh, řemeslné výrobě se víc než daří. Měšťanům sice nejsou všechny pánovy kroky zrovna po chuti. „Oškube nás, kdykoli se mu to hodí,“ stěžuje si v hospodě švec svému sousedovi. „Mlč.
Dobře víš, že nebýt jeho, nikdy bys tolik bot armádě neprodal,“ okřikne ho soused. Oba velmi dobře vědí, že bohatnou jen díky Valdštejnovi. Rostoucí zisky proto nepříjemná rozhodnutí vyváží. Ovšem Valdštejn si uvědomuje, že je třeba město povznést i duchovně.
Zve proto do Jičína řád jezuitů. První mniši se dorazí v prosinci 1622 a ubytují se ve zdejším zámku. Postupně tu chtějí vytvořit centrum vzdělanosti celého kraje. Zakládají kolej, gymnázium a univerzitu.
Valdštejn sem přivádí i olomoucké kartuziány a chce zvát také další řády. Žádá, aby zde stavěly kláštery. Jenže z megalomanských plánů nakonec mnoho nezůstane.
Idylku překazí smrt
Když praskne, že po smrti švédského krále Gustava II. (1594–1632) vedl Valdštejn se švédským kancléřem Axelem Oxenstiernou (1583–1654) a velitelem Sasů Janem Jiřím Arnimem (1583–1641) jednání o míru, situace využijí jeho nepřátelé.
„Valdštejn je podlým zrádcem,“ přesvědčí císaře. Ten pod jejich tlakem nakonec couvne. Přichystá plán, jak svého vojevůdce sprovodit ze světa. Valdštejn je 25. února 1634 v Chebu úkladně zavražděn a frýdlantskému impériu tak končí jeho šťastná léta.
Už během března 1634 na Jičínsko vtrhnou vojáci.
„Do všech valdštejnských panství se přihnaly okamžitě italské oddíly…Vojáci všechno činili podle své libovůle, a to nejen v Jičíně…zabíjeli dobytek, odváželi obilí, loupili koně, že se nemohlo obávat horších věcí od nepřítele,“ popisuje poměry na panství po Valdštejnově smrti jezuitský kronikář. Zlatá éra Jičína definitivně končí.
