Nic nestojí, přesto je často k nezaplacení. Má mnoho podob. Může být shovívavý, falešný, pobavený, kyselý, rošťácký, blažený, nucený, nakažlivý i vítězoslavný. Každý člověk s ním pracuje trochu jinak. A pokaždé naprosto originálně.
Úsměv je světlem, které při pohledu do očí naznačí, že srdce je doma, jak zní známý citát. Jeho univerzální řeč je srozumitelná pro všechny národy na světě. Dokáže šířit dobrou náladu a odhánět chmury. Kromě psychických trablů dokáže ovšem léčit i ty fyzické.
Vždyť už starořecký lékař Hippokratés (460–370 př.n.l.) tvrdí, že „z jednoho smíchu se vždy rodí další,“ a předepisuje ho jako lék svým pacientům.
Smutek jako brána k nemoci
Dobře ví, co dělá. Jeho novodobí následovníci vám potvrdí, že smích je jako neviditelná pilulka, působící na spoustu neduhů.
Povzbuzuje krevní oběh, pomáhá předcházet kardiovaskulárním chorobám, zahání úzkost a napětí, ulevuje od depresí, prospívá imunitnímu systému a zvyšuje odolnost vůči bolesti. Také stimuluje T-lymfocyty.
Ty jsou důležitou součástí obranyschopnosti organismu a bojují proti rakovině. „Kdo je smutný a depresivní, nedokáže vzdorovat nemocem,“ je si jistý nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 1987 Japonec Susumu Tonegawa (*1939).
Jeho kolegové přišli na to, že smích stlačuje dolů hladinu stresových hormonů: kortizol o 39 procent a adrenalin dokonce o 70 procent. Naopak jedno legrační video dokáže zvýšit hladinu endorfinu, patřícího mezi tzv. „hormony štěstí“, o 27 procent.
Smích je jako neprůstřelná vesta
Moderní věda začne brát léčebné účinky smíchu v potaz v druhé polovině 20. století.
Výrazně se na tom podílí americký novinář Norman Cousins (1915–1990), který se musí naučit žít s diagnózou Bechtěrevovy choroby – chronického zánětlivého onemocnění, vyznačujícího se bolestí a ztuhlostí páteře.
Po čase přijde na to, že když se alespoň deset minut pěkně od plic směje u programu v televizi, zažene tím bolest na nejméně dvě hodiny. O své zkušenosti se následně podělí v knize Anatomie nemoci, kde smích přirovná k neprůstřelné vestě.
Dva druhy úsměvu
Aby toho nebylo málo, smích má kladný vliv i na paměť a tvůrčí myšlení. Ne nadarmo se říká, že „Haha vede k aha“.
Je dokázáno, že když kantor kupříkladu zahájí zkoušku či přednášku vtipem, po kterém se posluchárna otřese smíchy, studenti posléze dosahují lepších hodnocení a jsou schopni na první dobrou pochopit i těžká témata. Existují dva základní druhy úsměvu.
Pravý a falešný. Neliší se ovšem podle toho, jestli se na vás zazubí nejlepší kamarádka nebo steward v letadle, ale tím, jaké svaly se při něm zapojují.
Při hraném úsměvu pracuje pouze velký lícní sval, který nadzvedává ústní koutky, zatímco při tom upřímném je zapojen i oční kruhový sval, který dělá ty známé „vrásečky“ kolem očí.
Říká se mu Duchenneův úsměv podle francouzského neurologa Guillauma Duchennea (1806–1875), který ho poprvé popsal, a nedá se nacvičit, jelikož ho vyloudíme jedině v okamžiku, kdy zažíváme pozitivní emoce díky přísunu dopaminu do mozku.
Je smích skutečně nakažlivý?
Na to vemte jed! Vědci spočítali, že ve společnosti jiných lidí se smějeme až třicetkrát častěji než o samotě. A nemusí jít zrovna o přehlídku vypravěčů vtipů. Ve skutečnosti je jen desetina smíchu v komunikaci vyvolána nějakou anekdotou.
Daleko důležitější je samotná přítomnost lidí. Každý člověk se také směje trochu jiným způsobem. Mužský smích je více méně přehlídkou chrochtavých a frkavých zvuků, zatímco ten ženský se podobá spíše zpěvu, jelikož jsou do něj více zapojeny hlasivky. Ženy se také obecně smějí více než muži.