Sladké i slané, malé i velké, nadýchané i úplně placaté. Palačinky miluje celý svět a rozhodně to nemusí být jen ty zatočené s marmeládou, které si dáváme u nás. Docela obyčejné jídlo má tisíce tváří, ale především v sobě nese obrovský kus historie…

Vlastně je to tak trochu kouzlo. Vezmeme ty správné suroviny, smícháme je, tepelně upravíme… a vznikne z nich něco úplně jiného! Tento trik nejspíš lidé znají již minimálně 30 000 let.

Analýzy prastarých obilných zrn totiž naznačují, že již tehdy si lidé vyrábějí mouku a míchají ji s vodou. Pánev nemají, ale mohou těsto nalít na sluncem rozpálený kámen.

V mladší době kamenné (8000–5000 let př. n. l.), když už se rozvíjí zemědělství, dost možná přidají i vejce nebo kozí mléko. Jednoduchý pokrm má zřejmě rád i pravěký lovec z Alp, dnes celému světu známý jako Ötzi.

Než před 5300 lety po zásahu šípem tak dokonale zmrzne, že zůstane zachován i obsah jeho žaludku, poobědvá k masu z jelena a divoké kozy nejspíš také placky z mleté pšenice.

Antické dobroty

Milují je i staří Řekové. Vyrábějí je ze směsi medu, bílé mouky, olivového oleje a sraženého mléka. Neříkají jim tedy palačinky, ale „tagenias“ nebo „tagenites“, jak se zmiňují v 5. století př. n. l. básníci Cartinus či Magnes.

Spisovatel Athenaeus (170-223) poté ve svém díle Deipnosophistai popisuje i způsob přípravy. Oblíbené placky se posypávají oříšky a sezamovými semínky a polévají medem. A nejspíš nechybí ani čerstvý sýr.

Důkaz o výrobě „palačinek“ najdeme i v římském díle Apicius ze 4. století, jedné z nejstarších kuchařských knih světa. Podle receptu se smíchají vejce, mouka, mléko a med.

Směs se opeče a výsledkem je pochoutka nazvaná „alia dulcia“ (doslova „jiné sladkosti“).

S pánví až do kostela

V křesťanském středověku se palačinky stávají symbolem masopustu. Tradičně se konzumují především na masopustní úterý, tedy den před začátkem půstu, kdy by jídlo již mělo být skromné.

V řadě křesťanským zemí je masopustní úterý spojeno nejen s palačinkami, ale také s vyzpovídán se z hříchů. Aby na to lidé nezapomněli, z kostela zní zvon, především v Anglii symbolicky nazývaný jako „pancake bell“ (palačinkový zvon).

Zazvoní i v městečku Olney v hrabství Buckinghamshire v roce 1445, kdy ho podle známé historky zaslechne hospodyně smažící palačinky. Lekne se a ještě s pánví v ruce běží do kostela ke zpovědi!

Právě podle ní se prý ve městě Olney dodnes tradičně pořádá palačinkový závod. Ženy s palačinkou na pánvi běží za zvuku zvonu trasu směrem ke kostelu a palačinku musí nejméně třikrát otočit nadhozem. Na vítězku čeká v cíli polibek od zvoníka.

Plochý jako palačinka

V anglickém slovníku už se v 15. století skutečně objevuje slovo „pancake“, které se dnes používá pro palačinku. Během alžbětinské éry (1558-1603) se tato pochoutka stává oblíbenou snídaní. Jí se s kořením, vodou s lístky růže a také s jablky.

Podle dochovaných receptů se palačinky pečou nejčastěji z kukuřičné mouky, ale někdy třeba i z brambor, záleží, co je zrovna po ruce. Nejen v Anglii, ale i dalších evropských zemích už se však začínají podobat těm dnešním. A především jsou placaté!

Oxfordský anglický slovník z 1611 již zahrnuje známou frázi „plochý jako palačinka“, která má řadu přenesených významů. Označuje třeba ženy s plochým hrudníkem nebo hodně nížinatý terén. Dost ale angličtiny – jak je to u nás? Jak přišla česká palačinka ke svému jménu?

Placenta, nebo šikovný kuchař?

Jedna sladká historka nás přivádí do Paříže. Konkrétně tedy maďarského hraběte Esterházyho, kterého z roce 1687 pozve na banket francouzský král Ludvík XIV. (1638-1715).

Hrabě si s sebou vezme i osobního kuchaře jménem Francisco Palaccini, který má za úkol vyčenichat ve francouzské kuchyni nějaké zajímavé speciality. A těch samozřejmě není málo.

Palacciniho však zaujmou především placky, kterým Francouzi říkají „crêpes“. Chutnají skvěle, ale podávají se jen tak pocukrované (někdy tedy polité koňakem) a složené do trojúhelníku, což mu přijde skoro škoda.

Po návratu do domů je tedy Palaccini vylepší – upeče podobné, jen trochu tlustší, namaže marmeládou a zatočí do ruličky. Navrch přijde ještě šlehačka a olizuje se celé Rakousko-Uhersko!

Po kom mají palačinky jméno, by se tedy mohlo zdát jasné, ovšem jeden háček to má. Nikdo netuší, zda to všechno není pouhou legendou! Etymologický slovník u výkladu slova „palačinka“ opravdu k maďarštině směřuje, ovšem slovo se tu objevuje už u století dříve.

Maďarské „palacsinta“ neboli omeleta vychází z latinského „placenta“ (koláč), ještě dále bychom došli až k řeckému „plakús“ (plochý koláč).

Sirup, šlehačka i kaviár

Rychlé a praktické placky se postupně dostanou do celého světa. A v každé zemi samozřejmě mají ty svoje.

V Americe, kde se o popularizaci zaslouží především jejich velký milovník prezident Thomas Jefferson (1743-1826), se jim nejprve říká indiánské koláče, kukuřičné placky či slapjack. A co dnes již ke klasice americké snídaně patří? Rozhodně javorový sirup!

V Německu mají Pfannkuchen, které natrhají na proužky a obloží jimi misku s omáčkou, Švédové své pönnukaka stáčejí do ruliček a namáčejí ve šlehačce.

Velšané by vás pozvali na crempogy, kulaté placky menších rozměrů, které se potírají máslem a na talíři skládají do komínků. Ruské bliny zas připomínají spíše vdolky a plní se medem, marmeládou, ale také třeba kaviárem nebo houbami.

Kouzelné plameny

Známou palačinkovou velmocí je samozřejmě Francie, jejíž slavné crêpes jsou především mnohem tenčí než palačinky u nás. Francouzi je pak už upravují podobně jako my, ovšem minimálně jeden druh je speciální – Crêpes Suzette.

Traduje se, že jméno nesou po přítelkyni budoucího krále Anglie Edvarda VII. (1841-1910), který, ještě jako princ z Walesu, v roce 1895 navštíví Café de Paris v Monte Carlu.

Podnik ho chce poctít nějakou specialitou, a proto mu připraví tenké palačinky přelité karamelem, pomerančovou šťávou a pomerančový likérem.

Když je však má 15letý číšník Henri Charpentier ohřát a naservírovat, dezert nešťastnou náhodou vzplane! Výsledkem je nečekaně úžasná chuť, která okouzlí nejen prince Edwarda, a flambované palačinky se stanou oblíbenou specialitou.