Otroci namáhavě přemisťují obrovský kamenný hranol. Je třeba ho přesně uložit na již vystavěnou zeď. Z čela jim tečou potůčky potu, ale nesmí ani na chvilku polevit ve své práci.
Stavba vodovodu přes údolí musí být téměř na milimetr přesná, a to stojí hodně námahy.
Starověké římské vodovody tvoří zdroj, vedení a rozvodné nádrže na okraji města. Voda v nich teče samospádem. Její trasu určuje poloha pramene, rozvodné nádrže a minimální spád.
Antičtí inženýři vypočítávají spád jako podíl výškového rozdílu (mezi pramenem a koncovou nádrží) a vzdálenosti. Římský architekt Vitruvius (80/70 – 25 př. n.
l.) dokonce stanoví pravidlo, jaký nejmenší a největší spád musí vodovod mít. Pohybuje se mezi 20,6 centimetry a 5 metry na jeden kilometr.
Poradí si s horami i údolím
Ideálním terénem pro stavbu vodovodu jsou místa, kde nenajdeme vysoké hory ani hluboká údolí.
Jenže příroda stavitelům málokdy vyjde vstříc. I v případě budování vodovodu z francouzského Uzès do Nîmes (vzdálené od sebe asi 25 kilometrů), mistrovského díla postaveného v době vlády římského císaře Augusta (63 př. n. l. – 14 n.
l.), to nemají jednoduché. Musí si poradit s nerovnostmi a převýšením terénu. Proto se tu střídají úseky s nízkým a vysokým spádem. Ztráta výšky ale musí být v každém úseku přibližně stejná.
Jinak hrozí nebezpečí, že se proud vody tekoucí koryty z Uzès na konec své cesty do Nîmes nedostane.
Vydrží čtyři století
Vodovod od pramenů v Uzès až k zásobním studním v Nîmes má délku 48 kilometrů, výškový rozdíl vodovodu činí přes 12 metrů. Životodárná tekutina tudy teče až do 4. století n. l. Svému účelu stavba slouží minimálně 400 let, potom je stále více zanedbávána.
V 10. století už není v provozu vůbec. Most se klene přes řeku Gard v nadmořské výšce 12 metrů a délce 275 metrů (nejvyšší patro). Konstrukce stavby vysoké téměř 49 metrů a vážící 50 tisíc tun (celková hmotnost Eiffelovy věže v Paříži je přes 10 tisíc tun) se skládá ze tří řad oblouků neboli arkád. Pracuje na ní přibližně tisíc dělníků po dobu asi 15 let.
Na vodovodu se prostaví úctyhodná částka 30 milionů sesterciů, což by při přepočtu na dnešní české koruny vyšlo zhruba na 15 miliard. Nejdražší částí projektu vodovodu je právě most.
Za přechod se platí
61 obřích kamenných bloků spodního a středního patra mostu váží až šest tun. Dělníci, zejména otroci, je k sobě kladou s milimetrovou přesností a nepoužívají přitom žádný spojovací materiál. Obejdou se bez malty.
Právě proto stavba dodnes vzbuzuje obdiv. Město Nîmes má v době stavby vodovodu 50 tisíc obyvatel. Denní dodávka vody činí asi 20 tisíc m3 litrů vody. Kdyby tento vodovod měl naplnit Lipenskou přehradní nádrž, která je s kapacitou 360 milionů m3 vody největší v Čechách, trvalo by mu to více než 49 let. Nejvyšší patro mostu obsahuje vodovodní koryto o výšce 1,8 metru a šířce 1,2 metru.
Zakrývají ho kamenné desky, aby do vody nepadaly žádné nečistoty. Spodní částí mostu mohou procházet lidé z jedné strany údolí na druhou. Biskup z Uzèsu dokonce v roce 1295 nařizuje, že každý, kdo po akvaduktu přejde, musí zaplatit mýtné.
