Idol to v Japonsku nemá snadné a cena za slávu je vysoká. Pokud totiž není extrémně odolný, bezohledný systém ho za pár let vysaje a rozemele.

Vše začíná v polovině 60. let, kdy se v Japonsku stává hitem francouzský film Cherchez l’idole (v našich kinech jako Honba za kytarami).

Coby mladá zpěvačka se tu objeví Sylvie Vartanová (*1944) a přestože nemá hlavní roli, stává se tak populární, že se slovo idol stává synonymem pro mladé zpěvačky.

Postupně se jeho užití rozšiřuje až se stává samostatnou kategorií japonské a v osmdesátých letech také jihokorejské kultury.

Ve znamení sladké nevinnosti

Specifický „idol systém“ tvoří roztomilé hvězdičky, které zvládají zpěv, tanec, herectví i hudební nástroje, a uplatní se také jako modelové a modelky. Nejsou přitom vnímáni pouze jako baviči, ale i jako ztělesnění ideálního občana.

Tomu také musí odpovídat jejich mediální obraz, který je mixem skvělých vlastností a nevinnosti. Zkrátka takoví asijští Mirkové a Mirky Dušínové. Typickým příkladem je AKB48, která se dokonce dostala do Guinessovy knihy rekordů jako největší popová skupina.

Má kolem 130 členů rozdělených do několika týmů a uspět je tu dvojnásob obtížné, neboť to znamená dostat se nejen do AKB48, ale uspět také v konkurenci uvnitř skupiny.

Idoly najdete v programu každé televizní stanice, v každém časopise, na každém druhém bilboardu. Mají takové davy fandů, že by jim mohli závidět i Beatles. Stát se idolem, po tom touží každý mladý Japonec. Je to však vždy výhra?

Otroci ve zlaté kleci

Ze všeho nejvíc totiž idol systém připomíná otrokářský systém, který tvrdou rukou ovládají talentové agentury. Idol za slávu platí tvrdou dřinou.

Každodenní vystupování a propagační akce, od televizních vystoupení, kdy se ti nejoblíbenější mohou objevit až ve dvaceti pořadech týdne, často v živém vysílání, přes nekonečná koncertní turné až k povinnosti kdykoli komunikovat s fanoušky, rozdávat úsměvy i rozhovory.

Program mají nabitý tak, že v podstatě nemají nikdy volno, a dokonce i tu trochu volného času agentury ovládají a nutí své hvězdy hrát přidělenou roli, a to vše pod tlakem, kdy jedna chyba může znamenat konec kariéry, přízně fanoušků, ale v zemi s tak silným sociálním tlakem také ztrátu přátel a v některých případech i rodiny.

Nejznámější obětí tohoto systému se stává zpěvačka Jukiko Okadaová, která spáchá sebevraždu 8. dubna 1986.

Kdo je přistižen na rande, končí

„Očekává se od nich, že budou působit jako andělské bytosti, naplňující obraz nevinnosti a naivity, který je v Japonsku velmi atraktivní,“ říká odborník na J-pop Mark Russell.

Klauzuli o zákazu vztahů a dokonce i randění, mají dokonce i ve smlouvách a pokud se provalí nějaký utajený vztah, téměř vždy to znamená konec kariéry.

Když tedy bulvár 31. ledna 2013 zveřejní, že Minami Minegishiová (*1992) ze skupiny AKB48 strávila noc v bytě přítele, už za pár hodin se objeví video, kde se plačící Minami s oholenou hlavou omlouvá fanouškům za bezohledné chování a doufá, že bude moci zůstat členkou kapely.

Paradoxem je, že uvnitř systému přitom dochází k řadě případů sexuálního obtěžování a vydírání ze strany manažerů a šéfů. Ti jsou navíc jediní, kdo na systému vydělává.

Samotní interpreti dostávají pouhý střípek, mluví se o 1 procentu, toho, co na nich vydělávají muži v pozadí. Přitom jsou v mnoha případech během 3 až 5 let tak vyčerpáni, že odpadají.

Což firemám nevadí, protože na jejich místo už se tlačí další dychtivé dívenky toužící dotknout se hvězd… a nechat se semlít nelítostným systémem.