Žena chystá oběd. Opatrně přihodí žhavé uhlíky z ohniště na desku z mazanice. Počká chvíli, než se její plocha rozpálí. Potom uhlíky opatrně smete zpátky a na pražnici nasype pár hrstí obilných zrn.

Do čtvercové polozemnice na levém břehu Vltavy u dnešních Roztok u Prahy mezitím vstoupí muž. Začichá škvařící se obilí: „Co máš k jídlu? Mám hlad,“ „Pražmo bude za chvíli,“ odpoví žena. Unavený chlap nespokojeně odfrkne. „To mi nestačí.

Neříkal jsem, že mám pořádný hlad? Chci maso. Upeč slepici.“ „Jak chceš,“ pokrčí žena rameny, smete opražené obilí do hrnce a poslušně vyleze ven. Odchytne jednu ze slípek, která už moc nenese, zakroutí jí krkem a oškube ji.

Zanedlouho už se 16 m2 velkou místností line vůně pečínky. Rodina se dvěma dětmi tu roku 600 žije na malém čtvercovém prostoru, zahloubeném zhruba metr do země.

Rychlá stavba

Polozemnice, které v zimě chrání před chladem, ovšem nepatří ke slovanským vynálezům. Na našem území se vyskytují už v neolitu (5600‒3500 př. n. l.), tedy dávno před tím, než k nám někdy po roce 500 dorazili Slované.

Ti ale stejně jako okolní národy oceňují praktické přednosti bydliště ve tvaru čtverce o rozměrech 4 x 4 až 6 x 6 metrů. Na malém prostoru se tu směstná hodně lidí a stavba je jednoduchá. Muži do rohů zatlučou kůly, ženy vypletou stěny proutím a vymažou hlínou.

Nad nimi chlapi vztyčí střechu a aby nespadla, podepřou ji kůly v místnosti. Archeologové po nich dnes nalézají stopy v podobě tzv. kůlových jam.

Velkorysé odhady

Obvyklé vesnice prvních Slovanů tvoří asi 10 polozemnic, většinou se blízko sebe nachází 2-5 osad, tedy maximálně 50 domů v jednom místě. Roztocké sídliště se ale už v 6. století stává opravdovým velkoměstem, největším raně středověkým sídlem u nás.

Potvrzuje to archeolog Martin Kuna (⁎1954), který na základě svého výzkumu v Roztokách v roce 1985 odhadne, že na ploše 25-30 ha (pro srovnání:

pražské Karlovo náměstí má 8 ha) u řeky Vltavy mohlo stát až 500 polozemnic.  K výzkumům poznamenává archeoložka Naďa Profantová (⁎1962), že „bylo zjištěno 128 zahloubených domů, 6 z nich v sezóně 2001 (122 v roce 1985 – pozn. red.), dále pak obilnice a funkčně neurčitelné jámy sloužící hospodářskému účelu.“  Obilnice tvoří v raném středověku zásobárnu pro několik rodin.

Jednoduchá kuchyně

V rohu polozemnice nechybí ohniště, kde se žena věnuje přípravě jídla. Vrcholem luxusu, který ovšem tady chybí, je hliněná nebo kamenná pec. Vybavení kuchyně je jednoduché.

Kromě pražnice, desky na pražení obilí a luštěnin nebo opékání placek, má žena i rožeň na pečení a pár hrnců tzv. pražského typu. Jde o zručně zhotovené, jednoduché hrnce, zdobené vrypy nebo vpichy.

Kulturu keramiky pražského typu pocházející už z přelomu 5. a 6. století objevuje a popisuje v průběhu 2. světové války ukrajinský archeolog Ivan Borkovský (1897‒1976), který zkoumá lokality české metropole.

Žena leží na tvrdém

V Roztokách u Prahy se v polozemnicích objevují i zapuštěné nádoby, které se jinde na našem území nevyskytují. „Dej mi napít,“ křikne na ženu muž, který právě odhodil ohlodanou slepičí kost. Žena odebere trochu vody z hrnce v zemi.

Někteří odborníci si myslí, že hospodyně uchovávaly v zapuštěných hrncích vodu, aby ji měly při vaření po ruce. Podle jiných je ale dosud záhadou, k čemu zabudované hrnce vlastně sloužily.

Na vodu se podle nich používaly měchy z kůže ulovených zvířat.  „Jdu spát,“ oznámí muž ženě, když se hltavými doušky osvěží. Natáhne se na dřevěnou lavici, jediný nábytek v jejich obydlí.

Pro zbytek rodiny tak dnes zbyde méně honosné lože přímo na zemi, vystlané rohoží, kterou změkčuje bohatá vrstva sena a slámy.