Po pádu Třetí říše zmizely stovky vysokých nacistických pohlavárů beze stopy. Pomáhala jim v tom tajná organizace ODESSA, nebo jde pouze o konspirační teorii? Pátrání po pravdě jednoho z největších tajemství poválečné historie.

Po porážce Německa na sklonku druhé světové války začal na území Německa skutečný chaos. Zemí se proháněla nejen vítězná vojska, ale také nejrůznější agenti, úřední týmy a příslušníci dalších ozbrojených složek.

Cílem bylo vykořenit nacistický režim se vším všudy. Jenže přeživší nacisté nehodlali čekat a snažili se ze země za každou cenu uprchnout. Kdo jim v tom pomáhal?

Na začátku roku 1945 už je zřejmé, že se vývoj války v Evropě blíží k nezadržitelné porážce Německa. Přes zuřivý odpor je na konci dubna rozhodnuto.

Hitler páchá ve svém úkrytu sebevraždu a 8. května vstupuje platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Jenže pro celou řadu více či méně prominentních nacistů to konec rozhodně neznamená.

Pomáhat jim v tom měla mimo jiné i organizace jménem ODESSA. Podle židovského aktivisty a lovce nacistů Simona Wiesenthala (1908-2005) vznikla tato organizace už v roce 1944. Měla být vytvořena především pro pomoc bývalým příslušníkům SS – elitním jednotkám nacistické moci zodpovědným za nejhorší zvěrstva války.

ODESSA měla organizovat činnost lidí kolem tzv. „krysích stezek“ – únikových tras vedoucích především do Jižní Ameriky.

Její členové měli vytvářet celou síť zaměřenou na změnu identit nacistických uprchlíků, výrobu falešných dokumentů, zajišťování dopravy a financí a podplácení úředníků.

Ačkoliv přímé důkazy o existenci ODESSA chybí, skutečnost, že se stovkám vysokých nacistů podařilo uprchnout do zahraničí, naznačuje, že nějaká organizovaná pomoc existovat musela.

Zda šlo o centralizovanou strukturu nebo pouze o volnou síť spolupracovníků, zůstává předmětem dohadů historiků.