„Postavíme si hrad,“ navrhne jedna z dívek. Ostatní nadšeně souhlasí. Mají pocit, že po smrti kněžny Libuše si jich nikdo pořádně neváží. Chtějí proto dokázat mužům, že se jim vyrovnají ve všem – i ve fyzické práci a v boji.
Pod vedením Vlasty se pustí do práce, která jim jde pěkně od ruky. Že by emancipace přišla už na úsvitu našich dějin?
„A poněvadž toho času dívky naší země, dospívajíce bez jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích,“ vypráví kronikář Kosmas (asi 1045–1125) legendu o ženách po smrti bájné kněžny Libuše.
Mohly být slovanské obyvatelky české kotliny opravdu tak samostatné, odvážné a rázné, že podle Kosmova líčení „nebrali si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže?“
Vojna na spadnutí
Příslušnice něžného pohlaví si tehdy podle pověsti „vystavěly na jedné skále, nedaleko hradu dříve řečeného (tj. Prahy), polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín.“ Mužům samozřejmě čerstvá stavba neujde.
Žárlí na ni a chtějí ženy trumfnout.
Hned proto začnou budovat svoje konkurenční sídlo: „… o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad,“ který „nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten,“ alespoň tak to popisuje Kosmas. Napětí roste a válka mezi pohlavími je prý na spadnutí… Pak ale dopadne všechno jinak.
Vzájemně škádlení, závod, kdo dál dostřelí z luku a všechno skončí slavnostmi na Děvíně se spoustou jídla. „Noc strávili vesele při hostině a hojném pití,“ vypráví Kosmas a mladí si bezstarostně vychutnávají třídenní hostinu. Na jejím konci si muži vybírají dívky, se kterými odejdou na lože. Údajná válka tak končí námluvami.
Rituály končí sexem
Historik Dušan Třeštík (1933–2007) mluví o předkřesťanských slavnostech letního slunovratu. Nejspíš právě pozůstatky pohanských rituálů popisuje kronikář Kosmas jako hravý boj mezi pohlavími. „Je to obraz slovanských plesů v přírodě, zvláště letnicových,“ myslí si o dívčí válce i další dějepisec Vladimír Karbusický (1925–2002). A dodává, že „tehdy se rituální promiskuitě vzájemně oddávali jinoši nejenom s dívkami, ale i s mladými ženami.“ Podobné zvyky se objevují i jinde – třeba ve Švýcarsku existovala ještě v 19. století hra, při které v první květnovou neděli chlapci dobývají dívčí hrad a na závěr si odvedou dívku k tanci.
V krveprolití vítězí muži
Kosmův příběh o dívčí válce, který podle některých názorů nepostrádá inspiraci řeckými mýty o Amazonkách, ale pozdější kronikáři promění v drsnou realitu. Kronika tak řečeného Dalimila ze 14. století předpokládá, že jde o skutečnou válku. „Bijí muže …ničí, jak Polovci divě křičí, střely prší na vousáče,“ popisuje dívčí boj.
„Než své družky dohnala, sedm mužů proklála,“ zachycuje bojové nadšení dívky Vlasty. „Muže rázem přešel smích.
Už zhynulo tři sta z nich a nebýt tu poblíž doubí, celé vojsko zhynulo by,“ pokračuje. Nakonec ale přiznává vítězství mužům. Stejně krvavé příběhy líčí i Přibík Pulkava z Radenína (†1380), kronikář z doby vlády Karla IV. Jakákoli erotika se z jeho textu vytrácí, jde o brutální popis bojů: „Bez jakýchkoli překážek pustošily ženy vojenskou mocí krajinu a vesnice.
Za příměří pak krásné a lstivé dívky vylákaly s vychytralým úskokem muže na svůj hrad Děvín.“ Ještě drsnější detaily přidává i v 1. polovině 16. století Václav Hájek z Libočan (1499–1553) hlavně mrzačení a mučení mužů dívkami. Mimořádně krutou smrt přisoudí Ctiradovi, muži, kterého oklamala dívka Šárka. „Toho dne pana Ctirada na Děvín přivedly a nazítří na břehu řeky Vltavy jej hnáty přerazivše do kola vpletly,“ popisuje barvitě jeho konec.
Popustí uzdu fantazii
Dějepisec František Palacký (1798–1876) také nevěří, že by české dívky někdy vážně bojovaly s muži. „Těžko jest rozhodnouti, zda-li pověst tato který a jaký dějinný základ má… ,“ pochybuje o tom, co se stalo. „Pravdě však se více podobá, že již i samotné jméno zbořeného Děvína, tj.
dívčího hradu, podalo plodné fantazii národu našeho první látku k pověsti, které nejstarší náš kronikář jen několika neurčitými slovy lehce se dotknul,“ naráží jasně na krvavá líčení dalších kronikářů. Považuje je prostě za výplod bujné fantazie.
Ovšem do svých Starých pověstí příběhy převezme i spisovatel Alois Jirásek (1851–1930). Z pohádky na oslavu letnic se v jeho podání stává brutální krvavá událost. A kde má ležet vrch Děvín? Na levém břehu řeky Vltavy „na dohled polnice“ najdeme na rozhraní dvou pražských čtvrtí – Radlic a Hlubočep vrch s názvem Děvín. Je to skutečně on? Pravda je, že tu hrad opravdu stával, ale mnohem později, teprve až na samém konci středověku.
Dávno poté, co se údajná dívčí válka odehrála.
Kronikář i záhadolog matou lidi
Svoje vysvětlení polohy tajemného hradu nabízí i August Sedláček. Nepopírá existenci dvou Děvínů vedle sebe na výšině nad Hlubočepy: „V jihozápadním rohu tohoto místa stál středověký hrad Děvín, kdežto prvotní Děvín, jak jej máme před očima z dějin o dívčí válce, celou jižní stranu této výšiny zabíral.“ Současný badatel Vladimír Liška si všímá další zajímavé okolnosti.
Kosmas mluví jenom o hradu nedaleko Chrastenu. Protější břeh Vltavy nikde nezmiňuje. Jako první o něm mluví až Václav Hájek z Libočan. Dokonale tak zmate případné hledače. A není sám… Pověst o dívčí válce se vůbec netýká Prahy.
S touto teorií přichází záhadolog Jaroslav Zástěra (1921–2001). Myslí si, že se všechno odehrálo na jižní Moravě v oblasti Pálavy. Inspiruje ho k tomu tamější zřícenina hradu Děvičky, které mu se říká Dívčí hrady. Nechybí mu ani Chrasten:
„Nedaleký Sirotčí hrádek se kdysi jmenoval Rassenburg, Rachenburg nebo také Rachenstein“ přesvědčuje o své pravdě Časově Zástěrova teorie také neodpovídá. Sirotčí hrádek vzniká až někdy kolem roku 1240. Situování Děvína tak dosud zůstává záhadou bez rozuzlení.
