„Díky autorství patentu na kontaktní čočky jste se mohl stát miliardářem,“ poznamenávají závistivci. „Měl bych problémy, co dělat s takovým množstvím dolarů.

Peněz nemusí být moc, stačí, když jsou furt,“ odporuje jim s úsměvem vynálezce, který změnil život spousty brýlatých lidí… 

 Rodina Wichterlových roku 1919 tráví léto ve svém letním bytě ve vile ve Stražisku u Prostějova.

Šestiletý Otto Wichterle (1913–1998) si jde hrát pod kamenolom, kde se nachází jezírko plné močůvky.  „Jednou jsem lez po prkně, které bylo opřeno o kámen na břehu, a když jsem byl asi uprostřed nad hladinou prkno se se mnou ponořilo.

Neuměl jsem ještě plavat, a tak jsem se chvíli topil a vydatně se nalokal močůvky,“ vzpomíná později. Nakonec se mu ale povede vyhrabat se na břeh.

Dostane horečky a lékař, který ho prohlédne, prohlásí, že „má mimořádně a předčasně vyvinuté srdce prorostlé žlázkami.“ Dává Ottovi rok života a zakazuje pohyb. Protože ale neumře ani po dvou letech a učí se doma, rodiče rozhodnou, že může jít do školy.

Po přezkoušení ho ředitel vezme rovnou do páté třídy, kde je ale Otto nejmenší. Jeho kondice se zlepší až v tercii na gymnáziu, když začne tajně hrát tenis.  

Zkorumpovaná strojařina 

„Když to prasklo a zjistilo se přitom, že mne to nesklátilo do hrobu, byl jsem přijat mezi normální zdravé děti a mému sportovnímu snažení byl i ze strany rodičů dán volný průchod,“ líčí. Na tenise tráví spoustu času, což má vliv i na prospěch.

Z latiny a řečtiny mívá pravidelně čtyřky. Přestože není žádný vzorňák, úspěšně odmaturuje a přemýšlí, kam jít na vysokou. Rád by do Prahy na fakultu strojního inženýrství. „Chcete jít na strojí inženýrství?

To je zkorumpovaný obor, kde se akorát prodávají školní práce. Běžte na chemii, v té je budoucnost,“ přesvědčuje ho ale na tenise podnikatel inženýr Souček a Otto si dá říct. Přihlásí se na chemickou fakultu pražské techniky.

S přehledem skládá zkoušky v prvních termínech na výbornou. Diplomovou práci dělá u uznávaného chemika Emila Votočka (1872–1950). Ještě před složením státnic se stane jeho asistentem.

Školní rok 1938/1939 znamená příchod studentů, mimo jiné i jistého Ivana Vavrečky, příbuzného prezidenta Václava Havla. Vavrečku dostane na starosti právě Wichterle a má svého prvního doktoranda.  

Výsledky práce tají 

Když se Vavrečka ve Zlíně zmíní o polymeru, který Otto vyrobil, okamžitě za ním přijíždí referent Výzkumných chemických dílen firmy Baťa. „Pojďte pracovat k nám,“ přemlouvá nadějného badatele. Ten ale odmítá. Zatím.

Čáru přes rozpočet mu ale udělá zavření vysokých škol 17. listopadu 1939. Poslední zkoušku má Wichterle až po tomto datu a naděje, že získá habilitaci a titul docenta mizí v nenávratnu.

Nakonec ještě rád podepisuje 2. ledna 1940 smlouvu v Baťových zlínských laboratořích. Věnuje se tam výzkumu polyamidů, a přitom se snaží utajit výsledky práce před Němci. V červnu roku 1941 už mají hotové umělé vlákno. Zhotoví z něj ponožky a dámské punčochy.

Odborníci na punčochy mu ale příliš nevěří a rozhodnou se paty a špičky zpevnit bavlnou. Jenže půl roku nošení ukáže kvality novinky: Zatímco bavlna se drolí, umělé vlákno nazvané silon vydrželo. Průmyslově se ale začne vyrábět až v roce 1950.  

Zatčení kvůli schůzkám 

Mladý chemik se ocitne v centru zájmu gestapa. Skupina kamarádů z laboratoří se schází po práci v bytech, poslouchá hudbu diskutuje o politice. Gestapo v prosinci sebere i inženýra Kouteckého, u něhož se také občas scházeli.

Nutí ho, aby řekl jména všech lidí, kteří k němu do bytu chodili. Koutecký odmítne a raději se oběsí v cele. Když ale jeho mrtvé tělo uvidí vyděšená novomanželka, všechny prozradí. Zatčen je i Wichterle. Má ale naštěstí v kapse dopis.

Profesoru Langebeckovi z drážďanské techniky v něm vytýká nesprávné údaje v jeho knihách, které se podařilo baťovským laboratořím experimentálně vyvrátit. „Svým způsobem tato korespondence přispěla k tomu, že jsem nebyl poslán do koncentračního tábora, jak se to v podobných případech zpravidla dělo,“ uvádí Otto. Zbytek války už mu dají pokoj. 

Náhodné setkání ve vlaku 

V roce 1945 dokončí habilitační řízení a chce se vrátit zpátky na akademickou půdu. Manželka Linda přesvědčena o tom, že v hlavním městě budou pro výzkum mnohem lepší podmínky, a tak se celá rodina stěhuje do Prahy.

Otto přednáší a když se v roce 1952 odděluje chemická část pražské techniky a rodí se Vysoká škola chemicko-technologická, stává se jedním ze tří jejích děkanů. Daří se mu i ve výzkumu. K největšímu vynálezu mu pomůže náhoda.

V roce 1952 jede vlakem z Olomouce do Prahy, kde si sedne vedle muže, který si čte časopis věnovaný očnímu lékařství. „Když jsem v něm zahlédl velkou reklamu na tantalové protézy pro náhradu enukleovaného očního bulbu, navázal jsem se sousedem hovor a vyslovil jsem přitom názor, že místo sebeušlechtilejšího kovu by bylo pro implantáty lepší vymyslet umělé hmoty, které by se s okolní tkání lépe snášely.“ Náhodným spolucestujícím je doktor Pur, tajemník komise pro aplikace plastů v lékařství při ministerstvu zdravotnictví. Cesta k experimentu směřujícím k výrobě kontaktních čoček je otevřená.