„Chybí tu svíce,“ vyděsí se Helena Kottanerová, když se plíží ke komoře ve visegrádském hradu. „Kam zmizely?,“ běží jí hlavou. Rychle se ale uklidní a jde požádat služebnou o nové. Ta jí je nic netušíc dá. Plán ukrást královskou korunu nesmí nic ohrozit.  

Odvaha a loajalita, to jsou dvě hlavní přednosti Heleny Kottannerové (1400–po r. 1470), dcery drobného šlechtice z uherského Šopronu.

Mladá žena se dostává do služeb tehdy budoucí uherské, české a římské královny Alžběty Lucemburské (1409–1442) v roce 1436 jako opatrovnice její malé dcerky Alžběty (1436–1505).

Stejného úkolu se o čtyři roky později ujme i u jejího syna Ladislava Pohrobka (1440–1457).

Pletichy s důvěrnicí

Uherští magnáti po smrti Alžbětina manžela Albrechta II. Habsburského (1397–1439) nechtějí vládu ženy.

„A tak si uherští páni vynutili na sněmu v lednu 1440 v Budíně od jedenatřicetileté těhotné královny slib, že se vdá za šestnáctiletého mládence, kterého jí vybrali,“ píše současná česká historička Dana Dvořáková.

Alžběta se ale nehodlá jejich vůli podvolit a připravit svého nenarozeného potomka o uherský trůn. Se svojí důvěrnicí Kottannerovou kuje plány, jak tomu zabránit. Zanedlouho mají jasno: odcizí královskou korunu a dítě tajně korunují.

Přitom ještě ani nemají jistotu, že se narodí syn… Věrná dvorní dáma bere během akce v noci z 20. na 21. února 1440 riziko na sebe.

Pro svůj plán získá i pomocníka, který podle ní „šel na věc spolehlivě, moudře, chlapsky a přichystal všechno, co jsme potřebovali.“ Jeho jméno ale neprozradí.

Lup v polštáři

„Vzali jsme s sebou všelijaké zámky a dva pilníky. Ten, co byl se mnou ochotný riskovat život, si oblékl černý sametový plášť a obul plstěné boty,“ vypráví Helena. Pomocník schová pilníky a zámky do bot a pláště.

Ona si bere klíče od hlavních dveří a pečetidlo královny. Na cestě ke klenotnici ukryje svíčky, které jim poskytnou světlo na cestu. Když na dveře její komnaty v noci zaklepe pomocník, svíčky jsou ale pryč.

Helena sežene nové a další události už probíhají podle plánu. Zatímco on piluje zámky, ona střeží vchod. Stráže i posádka kastelána naštěstí neuslyší žádný hluk. Jakmile se podaří korunu vyjmout, dají na dveře nové zámky a stuhy s královninou pečetí. Rozpářou červený polštář, vyhodí část peří a korunu zašijí dovnitř.

Dítě na cestě

Druhý den spiklenci vezou polštář do Komárna, kde Alžběta právě pobývá. Na hradě odnese pomocník červenou podušku do domluveného úkrytu. Když se Helena setká s Alžbětou, ani nemá čas jí vypovědět, jak všechno probíhalo.

22. února 1440 večer se hlásí o slovo příroda. „Po koupeli se mi dost přitížilo,“ svěřuje se královna Kottannerové, když se ukládá do postele. „Moje paní, jak já to vidím, zítra do Bratislavy nepojedete,“ poznamená dvorní dáma, když odhrne pokrývku.

Nechá poslat pro porodní bábu Margret. Všechno probíhá hladce „Nepřešla ani půlhodina, co přišla k mojí milostivé paní a Bůh všemohoucí nám požehnal chlapce, krále.

V tu samou dobu, kdy přišla svatá koruna z Visegrádu do Komárna, narodil se i král Ladislav,“ líčí Kottannerová.