Legendárního čínského vládce Jaa (2356–2255 př. n. l.) trápí, že se jeho syn Tan-ču dostatečně duševně nevyvíjí. Je divoký a snad i zaostalý.  Představa, že by po něm usedl na trůn slaboduchý vládce Jaa děsí. V zoufalství žádá o pomoc svého rádce Šuna. 

„Nemohl byste pro něj připravit nějaké cvičení, aby trénoval mozek a zklidnil se?,“ prosí ho. Moudrý muž jeho žádost vyslyší. Vymyslí novou hru. Vyrobí čtvercovou herní desku, na které se protíná 19 vodorovných a 19 svislých linek.

Sežene 180 kamenů černé barvy a stejný počet bílých. Pravidla stanoví jednoduchá. Úkolem hráče je obsadit svými kameny co největší území na herním poli a zároveň se přitom snažit obklíčit a zajmout co největší počet soupeřových kamenů.  

Mladík dělá chybu

Šun táhne černým kamenem. Tan-ču letmo pohlédne na hrací stolek. Nejraději by běhal po venku. Vezme do ruky bílý kámen a bez přemýšlení ho položí někam na desku. „Soustřeď se. Tady děláš chybu, vidíš?

Už zase ti zajmu tvoje kameny,“ napomene ho Šun a ukazuje mu obklíčení, které svými kameny právě uzavřel. „Takhle se uvážlivému rozhodování a strategii nenaučíš,“ dodá mírně. Tan-ču má poučování dost.

Obvinění z podvodu

Vyskočí a vztekle praští do herní desky. „Podvádíš ve hře. Půjdu si stěžovat otci,“ vmete rádci do tváře a vyběhne z místnosti. Šun rezignovaně pokrčí rameny.

Posunování kamínků na herní desce intelekt Jaova syna nijak nevybrousí, otec si ho za nástupce nezvolí. Následníkem trůnu se stává jeho rádce Šun. Příběh o snaze napravit syna ale neodráží skutečnost, první písemné zmínky o hře pocházejí až z 6. století př. n.

l. Existují i další teorie o vzniku hry, ta nejpravděpodobnější měla znázorňovat strategii lovu a obrany.  

Zabíjení času

Ve hře se zhlédnou vyznavači taoismu, filozofického směru, který tvrdí, že život je neustálý pohyb. Člověk obstojí jenom tehdy, dokáže-li pracovat energiemi jing a jang, které symbolizují černé a bílé herní kameny. Taoisté ve hře hledají rovnováhu.

Proti nim ale stojí škola založená filozofem Konfuciem (551–479 př. n.

l.), který sice hru a její pravidla podrobně popíše, ale jinak si myslí, že jde o zabíjení času. „Nechápu, čím to posouvání kamínků může pomoci vývoji naší společnosti,“ kritizuje nadšení taoistů. Náladu tím ale nikomu nezkazí. Hra se šíří navzdory jeho připomínkám.

Ministr na císařském dvoře 

V 8. století n.l. se dostane do Japonska, kde jí propadne celý císařský dvůr. Nejlepší japonský hráč, budhistický mnich Nikkai se dokonce v roce 1603 stane u dvora ministrem pro hru Go.

Evropané mají zpoždění, seznámí se s ní až na konci 19. století, kdy se na Dálný východ vydávají vědci a cestovatelé.