„Vždyť kvůli čemu jsme tu armádu tak těžce budovali?“ zlobí se vrchní velitel československé armády Ludvík Krejčí. Jeho pocity jenom zrcadlí náladu ve společnosti.
Po přijetí mnichovského diktátu proto začnou někteří politici a armádní velitelé uvažovat o vojenském puči. Jak se k němu postaví Krejčí?
Husita, Buldog, Krvavý pes. Takovými přezdívkami nacistický tisk častuje československého armádního generála Ludvíka Krejčího (1890–1972).
Není divu, jakožto náčelník Hlavního štábu československých ozbrojených sil je to právě on, kdo Adolfu Hitlerovi (1889–1945) klade největší překážky ve snaze prolámat naši zemi rameny hákového kříže.
Masarykovou nadějí
Krejčí se narodí 17. srpna 1890 v Tuřanech u Brna. Jako mladý voják projde během první světové války nejdříve bojišti v Srbsku, Černé Hoře a Albánii. Později se již v pozici velitele dostane do Itálie a Rumunska.
Právě zde padne v květnu 1917 do ruského zajetí. V zajateckém táboře se Krejčí připojí do československých legií. Do vlasti se vrátí o tři roky později.
V utvářející se první republice vystřídá několik vojenských funkcí, zásadní zlom nastane poté, co se v roce 1933 dostane v Německu k moci Hitler.
Tušíc blížící se katastrofu, prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) osobně vybere Krejčího jako nového náčelníka Hlavního štábu branné moci. Slibuje si od něj, že až přijde čas, bude armáda připravena čelit sebesilnějšímu nepříteli.
Příprava na válku
Krejčí prezidenta nezklame. Nejen, že nákupem tanků a letadel zásadně zmodernizuje československý vojenský arzenál, ale prosadí i strukturální změny ve velení, strategiích a též stojí za prodloužením vojenské služby na dva roky.
„Voják má obětovati v případě války to nejdražší co má… Stát má proto povinnost dáti mu možnost dokonalého výcviku,“ obhajuje nový náčelník prodloužení vojny. Kromě toho protlačí 10miliardový rozpočet na opevňování pohraničí.
„V armádě začal vítězit optimismus. Chuť do práce denně rostla, kázeň se utužovala a morálka stoupala… Armáda získávala na prestiži…, do té doby byla popelkou,“ vzpomíná Krejčí na druhou polovinu 30. let, kdy už byl Hitler, jak on sám říká, „ante portas“.
Práce vniveč
Neklást odpor. Takové rozkazy obdrží vojenští velitelé po přijetí Mnichovské dohody na konci září 1938. Všichni cítí, že je jejich volení zástupci zklamali.
Obzvlášť Krejčí, který opakovaně vládu i prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948) ujišťoval o připravenosti československého vojska. V pozadí se proto začne šuškat o změně.
Poslanci Ladislav Rašín, Josef Patejdl a Ferdinand Richter ve spolupráci s některými důstojníky vážně přemýšlejí o převratu, kdy by se novým premiérem měl stát právě Krejčí. Ten však něco takového odmítá.
Ačkoliv s rozkazy k faktické kapitulaci nesouhlasí, splní je. Brzy nato je na nátlak okupantů odvolán z funkce a roku 1941 internován v terezínském koncentračním táboře. Po osvobození se opět přihlásí do armády, ale prakticky ihned je poslán do výslužby.
Komunisté mu později dokonce odeberou penzi, a aby přežil, musí si vydělávat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky. Krejčí umírá v únoru 1972.