„Přeje si to pán udělat?“ zeptá se žena na ulici a než se důstojný muž vzpamatuje, zahalí ho do dlouhého koženého pláště, ze kterého mu kouká jenom hlava. Pod ním se schovává vědro. Silný puch prozrazuje, k čemu nádoba slouží.
Muž se vymaní z jejího sevření a s ostudou utíká pryč. Dáma ale důstojně pokračuje v procházce po tržišti. Nese dlouhý kožený kabát a vědro a každou chvíli se k někomu přitočí a vnucuje mu své služby.
Madam toilette nebo monsignor toilette nabízeli od poloviny 18. století do konce 19. století přenosné záchody ve velkých evropských městech.
Tehdy ještě veřejná WC neexistovala a muži nebo ženy obtěžkaní vědrem představovali jedinou možnost, jak si v centru města ulevit. Nejde ale o jediné povolání, která už dávno zavál čas.
Vymazávač pecí
Menší umouněný člověk zaklepe na dveře venkovské chalupy. Hospodyně mu ochotně otevře a potěšeně ho pozve dál.
Pecivála netrpělivě očekávala, protože už pár dní její pec netáhne tak, jak by měla. „Tak kdepak tu potvůrku máme?,“ rozpovídá se muž a hned se hrne do práce. Co vlastně měli peciválové na starosti? Lenoši to rozhodně nebyli.
„Celí umounění se potulovali od vesnice k vesnici, opravovali a vymazávali pece, ve kterých se původně i vařilo,“ popisuje etnograf Miroslav Janotka (1927 – 1990).
Umouněnec sklidí posměšky
„Prskař, prskař,“ pošklebují se děti a ukazují si prstem na sazemi začerněného mužíka. Ten ale nad jejich posměšky mávne rukou a nechá je být, protože je od přírody dobrák. V Polabí práci pecivála zajišťuje takzvaný „prskař“.
Muž drobné postavy, často opuštěný sirotek bez rodiny, který nikomu zrovna moc nechybí, se potuluje po venkově. Musí se vejít do větších zvenku vytápěných kamen, zvaných „prsk“, proto čím menší postava, tím lépe pro něj. Obr tuhle práce rozhodně dělat nemůže. Má za úkol pořádně vymést saze a popel a dostane za to malý plat.
