Byzantskou říši s centrem v Konstantinopoli ohrožují ve 2. polovině 11. století Seldžukové, příslušníci tureckých národů muslimského vyznání. „V té době se shromáždil divokých lid nevěřících, zvaných Turci.

Ti se vynořili, vnikli do provincie Vaspurgam a bili křesťany mečem,“ píše Matyáš z Edessy.  

 Je možné, že za dobyvačnými choutkami Seldžuků stojí i změna klimatu. V jejich domovině ve východní Asii v té době dochází k ochlazení podnebí, právě proto možná vyráželi na jih, kde předpokládali větší teplo.

Východořímská říše ztrácí za vlády císaře Romana IV. Diogena (kolem 1030–1072) roku 1071 v bitvě u Mantzikertu (současné turecké město Malazgirt) velkou část Malé Asie. Seldžucké kmeny budují hlavní město v Nikaji (nyní turecký Iznik) a obsazují Svatou zemi.

Křesťanské pouti k Božímu hrobu se nyní stávají opravdu dobrodružným podnikem, při kterém se dá snadno přijít o život. Navíc dochází k úpadku byzantského císařství.  

Opevněné centrum náboženství 

Dobře opevněné město Jeruzalém, centrum tří nejvýznamnějších náboženství, a sice křesťanství, judaismu a islámu, je v závěru 11. století v rukou muslimů. Křižáci na své první výpravě dobudou Antiochii a 7. června 1099 dospějí k hradbám Jeruzaléma.

O osm dní později je úspěšně prolomí francouzský vévoda Godefroy z Bouillonu (asi 1060–1100). V následném krveprolití padne velká část muslimských i židovských obyvatel města. Dalších 88 let zde existuje Jeruzalémské království. Po první křížové výpravě se rodí řada křižáckých států, například Antiochijské knížectví nebo hrabství Edessa.  

Do války ve jménu symbolu 

„Bereme na sebe kříž“, pod tímto heslem lidé vyrážejí do boje ve Svaté zemi.

Ježíš Kristus zemřel na kříži proto, aby spasil svět a vyzýval své učedníky k následování. Už v létě roku 1096, kdy mnohonárodnostní křesťanské vojsko vyráží z Evropy na východ na první křížovou výpravu, bojovníci věří tomu, že provádějí oběť ve jménu Ježíše Krista. „Jisté je, že kříž tvoří nejstarší heraldické znamení, jímž se zdobili křižáčtí bojovníci, když odcházeli do Svaté země,“ potvrzuje současný český heraldik Zdeněk M. Zenger.

Červený kříž se stává jejich poznávacím znamením a chtějí „vyrvat hrob boží z rukou nevěřících“.  

Pomáhají poutníkům 

Během 12. století vznikají ve Svaté zemi hned tři rytířské náboženské řády, a sice johanité, templáři a němečtí rytíři. Jejich cílem je především chránit poutníky putující k Božímu hrobu v neklidné době křižáckých válek.

Nejenom, že jim mají poskytnout duchovní útěchu, ale také je v případě potřeby bránit se zbraní v ruce. Navíc jim mají poskytnout pomoc i v případě nemoci. Proto zakládají ve Svaté zemi špitály. Propojují asketický mnišský život s životem bojovného rytíře. V řádovém slibu také nechybí závazek boje proti nevěřícím.  

Za život přijde vykoupení 

„Ztratí-li ti z vás, kteří se vydají na tažení, svůj život během cesty, a to na zemi nebo na vodě, či v bitvě proti pohanům, budou jim v jejich poslední hodince prominuty jejich hříchy,“ říká Svatý otec Urban II., když 18. listopadu 1095 vyzývá na shromáždění biskupů v Clermontu k tažení do Svaté země na pomoci proti Turkům a Arabům.

Ohání se přitom Boží moci, která má zaručovat splnění tohoto slibu. Křesťanská církev hlásá názor, že se člověk během svého života dopustí mnoha hříchů. Nezbývá mu proto, než si je odpykat buď v očistci, nebo dokonce v pekle.

Proto slib, že papež může tyto hříchy odpustit výměnou za účast v boji proti nepřátelům křesťanství, zláká mnoho lidí k účasti na křižáckých výpravách.