Kdysi dávno vládne českým zemím bájný kníže Žibřid, který jim prý získá do znaku orlici. Jeho synovi Bruncvíkovi to ale nestačí. Chce, aby jeho rodná země měla ve svém znaku něco mnohem reprezentativnějšího. Vydává se proto na cesty, aby zemi zajistil důstojný symbol.
Nejprve v lese narazí na lva bojujícího s drakem. Rozhodne se lvovi pomoci a drakovi setne hlavy. Lev se za odměnu stane jeho věrným společníkem.
Další putování Bruncvíka zavede do hradu, kde osvobodí dívku hlídanou hady a dalšími obludami, krásnou dceru krále Olibria. Je zraněn a vysvobozená dívka mu léčí rány. Její otec ale trvá na tom, že si Bruncvík musí jeho dceru vzít a zůstat na hradě.
On ale touží po svojí ženě Neomenii, kterou zanechal doma v Čechách. Ve sklepení hradu naštěstí narazí na zázračný meč, který na pokyn: „Hlavy dolů,“ sám setne hlavy nepřátelům.
Bruncvík pak meč použije proti dvořanům i králi s dcerou, aby se jim pomstil za to, že musel na hradě zůstat proti své vůli. Vrátí se domů i s mečem a mohutným lvem po boku.
Narazí na tajemný meč
Když ale vejde do Prahy, zjistí. že jeho žena Neomenie se právě vdává za jiného. Zamíchá se tedy do svatebního veselí a do číše, ze které pije Neomenia, upustí svůj prsten. Manželka okamžitě pochopí, že se po sedmi letech vrátil z cest.
Bruncvíkovi už zbývá jenom vypořádat se s ženichem a jeho suitou, což se mu zdárně podaří. Všichni ho pak radostně vítají. „Těšili se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl.
Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volati a lva na branách malovati, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli,“ vypráví Alois Jirásek (1851–1930) ve Starých pověstech českých legendu, jak prý české země přišly ke lvu svému znaku.
Zázračný meč pak prý Bruncvík nechává zazdít do Karlova mostu, aby ho odtud vykopl svým kopytem bělouš, na kterém pojede svatý Václav v čele blanických rytířů až bude zemi nejhůře
Kolonizují nejdříve kláštery
Příběh nemá se skutečností prakticky nic společného, má tedy alespoň jeho hlavní hradina Bruncvík nějakou reálnou předlohu?
Historikové v současnosti nepochybují, že ano. Jde o Jindřicha Lva z Brunšviku (1129–1195), ve své době nejmocnějšího kníže Svaté říše římské, který ve 2. polovině 12. století ovládá území od Baltu až po Alpy a dnešní hranice Čech.
Legenda o Bruncvíkovi podle názoru dějepisců vzniká v době, kdy už němečtí přistěhovalci pomáhají osidlovat české území. Kolonizace českého území nastává už na konci 12. století, kdy vše probíhá především v režii německých klášterů poblíž hranic s českými zeměmi, a to například Waldsassen v dnešním Bavorsku a Zwettl v současném Dolním Rakousku.
Vznikají nové vesnice právě z popudu opatů.
Nejstarším dokladem, který potvrzuje osidlování českého území Němci na popud klášterů a jejich obyvatel, je listina moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1160/1165–1222) datovaná rokem 1213. Moravští johanité podle ní smějí zakládat vesnice tam, kde mají osidlovací práva Němci.
Vyprávějí si svoje báje
Hlavně ve 13. století potom zvou kolonisty i čeští panovníci, například český král Přemysl Otakar I. (1157/1167–1230). Čeští obyvatelé totiž dosud osidlovali hlavně nížiny kolem řek.
S životem v horských oblastech mají málo zkušeností kvůli nehostinným podmínkám. Král ale potřebuje osídlit celou zemi včetně příhraničních oblastí, aby zajistil jejich ochranu. Objevují se tak u nás kolonisté z Porýní, Bavorska, Saska nebo Horní Falce.
Samozřejmě si němečtí přistěhovalci, kteří přicházejí na naše území a budují si svoje vesnice a města, vyprávějí svoje vlastní příběhy a ty se postupně začnou prolínat s bájemi domorodých českých obyvatel.
Není proto divné, že českým hrdinou je ve skutečnosti německý říšský kníže.
Poprvé se zmínka o udatném bojovníkovi se lvem objevuje v Kronice o Bruncvíkovi ze 14. století, ale tehdy už se rozhodně pár desítek let vypráví mezi prostými lidmi. Jirásek se ve své pověsti o Bruncvíkovi inspiruje rukopisem, který se zachoval v pražské univerzitní knihovně v Klementinu a pochází z 15. století.
Podle historika Jaroslava Kolára (1929–2013) je tahle varianta příběhu o Bruncvíkovi nejčastější.
Socha jako na kaptolu
Zpodobněním moci brunšvického knížete se stává lev.
Sám Jindřich ho nese ve svém jméně a aby potvrdil svoji autoritu, přikazuje roku 1166: „Odlijte sochu lva.“ Mohutné zvíře z bronzu potom nechává umístit ve svém rodném Brunšviku na náměstí před hradem a zdejší katedrálou.
Jde o obdivuhodné dílo vážící 880 kg a inspirované vlčicí na římském kapitolu. Hrdá hlava šelmy dosahuje výšky 1780 mm a od čumáku po ocas měří 2790 mm. Drží hned několik nej, je označována za největší a zároveň také dochovanou středověkou sochu severně od Alp.
Později vzniká také několik replik sochy. Právě tento lev zřejmě přiživil pověst o zvířeti, kterému kníže pomohl v boji a ono se mu za to odvděčilo věrným přátelstvím. Statečný Jindřich je považován za skutečného hrdinu.
Vypraví se dokonce v letech 1172-1173 do Konstantinopole, kde jedná s byzantským císařem Manuelem I. Komnenem (1118–1180).