Několik let před Velkou francouzskou revolucí došlo v zapadlém regionu jižní Francie k sérii drastických úmrtí. Na venkovany útočila podivná šelma. Několik let unikala lovcům a nechávala za sebou desítky obětí. Začalo se jí říkat Gévaudanská bestie.

Je léto 1765 a mezi vesničany panuje strach. Krajem se už přes rok potuluje zabijácká příšera. Bojí se i služebná faráře, devatenáctiletá Marie-Jeanne Valetová, a její mladší sestra Thérèse.

Proto si na cestu z vesnice Paulhac na blízkou usedlost berou zbraň – opracovanou tyč se špičatým kusem železa na konci.

Na zarostlém ostrůvku uprostřed řeky, odděleném od břehů dvěma mosty, najednou cosi zapraská a před dívkami se objeví obrovské zvíře s černým hřbetem. Sestry couvají, ale tvor se na ně vrhá.

Statná Marie-Jeanne mu zarazí podomácku vyrobené kopí vší silou do hrudi. Bestie zavyje, skočí do řeky a pak zmizí v houští. Královský lovčí dívku pro její hrdinství označí za „pannu gévaudanskou“ podle slavné Jany z Arku, ale pro vesničany tím nic nekončí. Zlověstný tvor bude pokračovat ve svém řádění další dva roky.

Kde lišky dávají dobrou noc

Dějištěm dramatu byla zapomenutá provincie Gévaudan (dnes už se tak nejmenuje) v jižní Francii. Místo se nachází uprostřed hor, daleko od jakéhokoli velkého města.

Lidé tu byli chudí a živili se hlavně chovem dobytka na nepříliš úrodných skalnatých svazích Francouzského středohoří. Byl to kraj, kde lišky dávaly dobrou noc, a do osudného roku 1764 se tu nestalo nikdy nic, co by bylo hodno pozornosti.

Důvod, proč se o regionu najednou začalo mluvit po celé Francii, by si místní nicméně rádi nechali ujít. Všechno začalo v červnu, kdy vesničané našli zle podrápané a rozkousané tělo čtrnáctileté Jeanne Bouletové, která pásla krávy za vesnicí.

První smrt ovšem ještě nevzbudila moc velký rozruch. Vlci k životu na vsi patřili a neštěstí se zkrátka stávají.

Bestie z Gévaudanu

Útoky se ale začaly množit. Během léta zvíře postupně rozsápalo přes deset lidí.

Přeživší ho popisovali jako psovitou šelmu o velikosti telete, která se podobá vlku, s velikánskou prasečí hlavou, krátkýma ušima, nazrzlou srstí, bílou náprsenkou a černým hřbetem. Někteří tvrdili, že má kopyta.

Nápadné je, že tvora neoznačovali slovem „vlk“, i když s vlky se běžně setkávali a věděli, jak vypadají.

V okcitánštině, jazyce, kterým se tu tehdy mluvilo, ho nazývali „bestia“ – zvíře, šelma, obluda… Zatímco vlky obvykle vesničané úspěšně odháněli od stád kameny, bestie se lidí nebála.

Byla obzvlášť agresivní, objevovala se na místech ležících daleko od sebe, útočila ve dne a nenapadala dobytek, jak by se na vlka patřilo, ale rovnou lidi. Mezi její oběti patřily hlavně děti a ženy.

Život v kraji paralyzoval strach, cesty zely prázdnotou a děti se odvažovaly chodit na pastvu jen ve skupinách. Ani to ale nepomáhalo.

Královská záležitost

Na podzim požádal místní církevní úředník o pomoc správce provincie. Ten na místo poslal vojenského kapitána Duhamela a jeho dragouny. Na hlavu bestie byla vypsána odměna. Vojáci za pomoci někdy i tisíců vesničanů pročesávali lesy, ale marně.

Někdy v té době si pozdvižení všiml i tisk a zprávy o nestvůře se roznesly po celé Francii. Nakonec se dostaly až ke králi. Ludvík XV. pověřil slavného lovce vlků ze severu země jménem Jean-Charles Vaumesle d’Enneval, aby potíže jednou provždy vyřešil.

Postarší šlechtic měl na kontě už přes tisíc ulovených vlků a králi se pro tuto akci sám nabídl. V Gévaudanu se několik měsíců hádal s kapitánem vojáků (ten se pak stáhl), pobíral tučné zálohy, a teprve na jaře se pustil do práce. Bestie mezitím žrala lidi. Občas se odvažovala i do vesnic a zdálo se, jako by se všem vysmívala.

Falešná záchrana

Když král zjistil, že záležitost vázne, poslal do oblasti dalšího svého člověka. Tentokrát to byl přímo královský zbrojnoš a vrchní lovčí François Antoine. Přijel se synem a přivezl si další lovce, služebnictvo a psy.

Pohádal se s d’Ennevalem, ten se pak vymluvil na cosi neodkladného doma v Normandii a odjel. Antoine své podřízené nechal hlídkovat v různých vesnicích a stejně jako jeho předchůdci verboval na pomoc vesničany.

Psy dopravoval v koších na koních, aby se před lovem neunavili. Jeho metody byly celkem nekonvenční – snažil se bestii nalákat na otrávené mrtvoly jejích dřívějších obětí. Útoky ale neustávaly. Až na podzim se na královského lovčího usmálo štěstí.

Zabil obrovského vlka a postupně i všechny jeho potomky. Nechal si od místních dětí potvrdit, že jeho vlk opravdu je ona obávaná bestie, a s velkou pompou odjel do Versailles ukazovat úlovek na královském dvoře.

Lovci jsou pryč, bestie nikoli

Dva měsíce se zdálo, že venkované budou mít konečně klid. Brzy se ale ukázalo, že skutečnosti je jiná. Zatímco Antoinové se v Paříži před francouzskou smetánkou chlubili vycpaným vlkem, v Gévaudanu začaly v prosinci 1765 útoky nanovo.

Zvíře zabilo jedenáctiletou Agnès Mourguesovou a z poloviny ji sežralo. Pastýřka se bránila házením kamenů, ale bylo jí to málo platné. Den před Vánoci bestie napadla další dvě dívky a i v lednu řádění pokračovalo.

Tentokrát se ale místní dovolávali pomoci marně. Bestie byla oficiálně mrtvá a basta. Úřadům provincie se nechtělo obtěžovat krále, pro kterého byla celá věc skončená, a šlechta se zdráhala zpochybňovat slovo váženého královského lovčího.

Tisk už dlouhá série smrtí unavila a dávno se o záležitost přestal zajímat. Gévaudanští zůstali na problém sami.

Marné snažení

Rok 1766 byl těžký. Oběti přibývaly sice pomaleji, ale stále. V únoru se celkový počet zabitých vyšplhal na osmdesát. Tedy oficiálně, protože gévaudanskou tragédii už nikdo mimo oblast nesledoval a záznamů je z toho roku méně a jsou nepřesné.

Bestie se znovu odvažovala chodit i do vesnic. Místní biskup tvrdil, že je to Boží trest za hříchy, a začaly se konat náboženské poutě. Místní šlechta i vesničané se dál snažili zvíře lovit, občas pomocí otrávených mrtvol psů. Lovům padla za oběť víc než stovka vlků, ale ten správný mezi nimi nebyl.

Tři posvěcené náboje

Teror trval až do léta 1767. Teprve tehdy se konečně něco změnilo. Po organizované pouti do kostela a dalším útoku svolal místní markýz další velký hon. Účastnil se ho i jistý Jean Chastel. Chastelovi byli v kraji známými firmami.

Účastnili se už několika dřívějších honů, a jednou dokonce na chvíli skončili ve vězení, protože se vysmívali pánům. Teď tu už žádní cizí páni nebyli.

Vypráví se se, že Chastel si před honem nechal posvětit pušku a ulít tři olověné kule z roztavených medailonů s Pannou Marií. Jiní říkají, že střely byly stříbrné.

Také se povídá, že když se v jeho blízkosti objevila bestie, zrovna si četl v modlitební knize, a než se chopil pušky, stihl si uklidit nejen knížku, ale i brýle.

(Kdyby uměl číst, nejspíš by to tehdy byl nejvzdělanější venkovan v celém širém okolí.) Šelma prý na něj nezaútočila rovnou – čekala. Lovec ji pak jedinou dobře mířenou ranou zabil.

Kosti v žaludku

Zvíře prý vypadalo trochu jako velký vlk, ale některé rysy mělo jiné. V jeho žaludku se skutečně našly lidské kosti. Chastel prý pak tělo naložil do bedny a vyrazil s ním za králem.

Než tam v letních vedrech dojel, mrtvola byla v takovém stavu, že ji nikdo už moc zkoumat nechtěl. Zakopali ji do země, aniž by zjistili, o jaký živočišný druh mohlo jít.

Na královském dvoře, kde už měli případ bestie za dávno uzavřený a nechtěli o něm slyšet, se venkovanovi prý vysmáli a poslali ho domů. V Gévaudanu nicméně konečně přestali umírat lidé. Bestie byla konečně pryč. Mýtus, který se kolem ní vytvořil, ovšem teprve začal nabírat na síle.

Jedna teorie šílenější než druhá

Co byla tedy gévaudanská nestvůra zač? V průběhu dvou a půl století, které nás od případu dělí, se vyrojily nejrůznější teorie. Venkované tvrdili, že to musel být vlkodlak, a proto ho nešlo zabít jinak než stříbrnými střelami.

Ovšem i když necháme nadpřirozená vysvětlení stranou a dáme prostor vědě, zůstává spousta nesrovnalostí. Podle skeptiků šlo prostě o skupinu vlků, kterou hysterie nafoukla do obludných rozměrů.

Jsou totiž popsány i řídké případy, kdy šelma, která snědla lidské maso, začala lidi cíleně vyhledávat. Jenže bestie dělala i další věci, které pro vlky nejsou typické.

Podle jiných hypotéz mohlo jít o sériového vraha, nebo dokonce i o náboženskou nebo politickou konspiraci. Ale i když se nedá vyloučit, že nějaký zločinec situace využil, nejsou pro to žádné důkazy a doslova všichni přeživší popisují setkání se zvířetem.

Utekla z cirkusu?

Kapitán Duhamel, který se tvora snažil zlikvidovat jako první, byl přesvědčen, že to musí být nějaký lví kříženec. Názor, že mohlo jít o mladého lva, se objevuje dodnes. Tím to ale zdaleka nekončí.

Objevily se teorie, že to mohl být medvěd nebo exotické zvíře, které uteklo z cirkusu nebo ze soukromého zvěřince nějakého šlechtice, který se pak k predátorovi nechtěl znát.

Spekulovalo se o hyeně, opici, levhartovi, kříženci tygra a lva, nebo dokonce o rosomákovi. Všechna svědectví vesničanů ale ve shodě udávají, že útočila nějaká psovitá šelma.

Cvičený zabiják

Mohlo jít také o křížence vlka a velkého ovčáckého psa. Mluví se i o tom, že k útokům ho někdo vytrénoval. Možná mu dokonce oblékal „zbroj“ z tuhé kančí kůže. To by vysvětlovalo divné zbarvení a tvar bestie i to, že bylo obtížné ji tehdejšími zbraněmi zranit.

Kdo by ale chtěl cvičit zvíře k zabíjení dětí? Stín podezření padá na hrdinu Jeana Chastela nebo na jeho syna. Jean na bestii narazil v rozlehlém lese, který procházel s pouhými jedenácti dalšími lovci.

Přitom když lesy o dva roky dříve pročesávalo dvacet tisíc lidí, neukázala se nikomu. Zároveň šelmu trefil do hrudi, takže nejspíš neutíkala. A nebylo běžné, že by útočila přímo na ozbrojené lovce.

Naznačuje to, že Chastela znala a očekávala spíš příkazy než střelbu? Nicméně i to jsou jen spekulace. Ať už to bylo jakkoli, pravdu se dnes nemáme jak dozvědět. Zůstává pohřbena na skalnatých úbočích gévaudanských hor.