Opona se otevře a na jeviště sebevědomým krokem vystoupá spoře oděná tanečnice v přiléhavém kombiné. Návštěvníci nočního podniku jen mlčky přihlížejí a užívají si pohled na svůdnou tanečnici postupně se zbavující částí svého oděvu.
Ne všichni jsou ale z úrovně noční zábavy v Berlíně nadšeni. „Hrůza, už aby tu někdo udělal pořádek,“ spílají mnozí. Jejich přání se zanedlouho vyplní.
„Drobné si nech,“ odsekne zákazník, když na stolek vedle postele pokládá domluvené peníze. Mladá žena po bankovce beze slov hrábne rukou a snaží se potlačit slzy deroucí se jí zpod víček.
Musí se ovládnout, za chvíli přijde další zákazník… Ve 30. letech 20. století je prostituce v Berlíně stále častějším jevem.
V důsledku reparací po první světové válce je země ekonomicky na dně a chudoba s nezaměstnaností tak vhánějí stále více lidí do spárů kriminality a nedůstojného života v podsvětí. Každý se živí, jak umí.
Rakovina německého lidu?
Sex se ve stejnou dobu začne promítat i do dalších oblastí společenského života.
Vznikají eroticky laděná představení a na popularitě též nabírají pornografické snímky. Filmový průmysl pro dospělé je ve Výmarské republice současně velmi poptávaným i zavrhovaným druhem byznysu. „Na 150 ,sexuálně osvícených‘ filmů se promítalo po celém Německu.
Zatímco liberálové a levicové kruhy ty vážnější z nich vychvalovali…, morální pravice byla odhodlána všechny sexuálně explicitní filmy zakázat, neboť je považovala za ,rakovinu německého lidu‘,“ píše britská historička Cornelie Usbornová (*1942).
Hledá se viník všeho
Ve stejné době v Německu sílí podpora nacistické strany a její ideologové se zaměří i na pornografii, samozřejmě s řádně antisemitskou rétorikou.
Německý právník a autor jednoho ze zásadních nacistických dokumentů, knihy Německo a židovská otázka, Friederich Karl Wiehe (1882–1947) přisuzuje rozšíření takových filmů právě Židům. „Byli to Židé, kdo přivedli tuto pornografickou ,uměleckou formu‘ do Německa… a proto jsou to Židé, kdo jsou zodpovědní za všeobecný pokles morálky,“ uvádí v knize, v níž je obviňuje v podstatě za všechny problémy sužující tehdejší Německo.
Pornografie je podle něj židovskou propagandou vytvořenou za účelem zničení institutu manželství a rodiny jako takové. A lží na rub národnostní menšiny přibývá úměrně s tím, jak rostou preference NSDAP.
Sex a vraždy prodávají
Sex se stále častěji dostává i na stránky denního tisku. Jeho stránky čím dál tím více zaplňují zprávy o tzv. vraždách pro potěšení, německy zvaných „lustmord“.
Termín zprvu označuje spíše sexuálně motivované vraždy obvykle spáchané vyšinutými jedinci na prostitutkách, ale úderný přívlastek brzy přebere i nacistická propaganda v boji proti svému dalšímu politickému nepříteli – komunistům. „Byla to bestiální politická vražda pro potěšení financovaná moskevskými Židy… Pokud chceme žít, ta banda musí být vyhlazena!“ nese se na srazu nacistů svolanému ke smrti mladého německého dělníka a sympatizanta s nacismem Herberta Norkuse (1916–1932).
Toho při vylepování stranických plakátů přepadne a ubodá skupinka rváčů z řad komunistů. Právě potyčky i vraždy mezi radikálními pravičáky a levičáky jsou pro tuto éru příznačné.
Předvoj věcí příštích
Napětí ve městě nebezpečně roste. Není dne, aby se hloučky nacistů a komunistů někde nepobili, přičemž každá smrt člena ať už té či oné strany přilije olej do ohně.
V berlínských ulicích neustále pochodují uniformované skupiny buďto Rudého svazu frontových bojovníků fungujícího při Komunistické straně Německa nebo úderných oddílů SA věrných nacistům. Jejich střety jsou časté, krvavé a mnohdy fatální.
Vzájemná nevraživost se však neomezuje jen na rvačky dvou paramilitárních skupin. Členové SA, kterým se pro jejich uniformy přezdívá „hnědokošiláči“, mají spadeno především na Židy (ti se v jejich očích velmi často s komunisty překrývají).
Když pak na podzim 1930 získá NSDAP ve volbách do Říšského sněmu překvapivých 18 procent hlasů, začnou rozběsněné jednotky SA demolovat výlohy židovských obchodů.
O rasově motivovaných útocích si Berlíňané další den v novinách přečtou, že se jednalo jen o „hloupý, mladistvý žert“.
