Vyučí se zámečníkem a potom vandruje po Evropě. Adam Opel (1837–1895) nemine ani Paříž, kde se postupně uchytí hned ve dvou továrnách vyrábějících šicí stroje, tehdy velkou novinku.

Když se vrátí domů, založí roku 1862 v Rüsselsheimu právě továrnu na šicí stroje.

O 22 let později jich ročně zvládne zhotovit 18 000. Zároveň tehdy rozšiřuje sortiment i o jízdní kola. Trvá mu pouhé dva roky, než se stane jejich špičkovým výrobcem.

Zapáchající krabice nechce

Samozřejmě si nemůže nevšimnout, že se stále častěji mluví o automobilech a jejich budoucnosti. „Tyhle obludy? Nikdy!“ rozčiluje se a patří mezi jejich zavilé odpůrce.

„Z této zapáchající krabice nebude nikdy víc než jenom hračka pro milionáře, kteří nevědí, jak svoje peníze utratit,“ nechává se slyšet krátce před svou smrtí.

Jeho manželka Sophie (1840–1913) a pět synů, Carl (1869–1927), Wilhelm (1871–1948), Heinrich (1873–1928), Friedrich (1875–1938) a Ludwig (1880–1916), však mají přesně opačný názor.

Moc dobře vědí, že svět čtyř kol má před nimi náskok a oni si ho nesmějí nechat ještě více ujet. Hned po otcově smrti se proto pouští do konstrukce prvního vozu. Roku 1902 už je v ulicích k vidění první model Opel 10/12 PS.

Najdou silného partnera

A slaví úspěch. Pětice bratrů Opelových se lidem trefí do vkusu, a to navzdory tomu, že doba není příliš zralá k tomu, aby lidé utráceli za zbytečnosti. V novém Opelu ale objeví spojení luxusu a celkem přijatelné ceny, a právě tenhle fakt vyhrává. Hodně dlouho se drží jako neprodávanější značka na německém trhu.

Společnost zvládne první světovou válku, byť s černým hávem, protože v ní zahyne nejmladší Ludwig, jenže pak přichází krize.

„Potřebujeme silného partnera,“ shodují se bratři Opelové a roku 1929 ho naleznou ve společnosti General Motors Corporation, se kterou se spojí. Krátce poté sice přichází celosvětová hospodářská krize, ale ani další turbulence společnost Opel nezničí.