Krátkým podáním ruky a spokojeností na obou stranách, tak končí setkání prezidentského kancléře a bankéře z Živnobanky. Proběhlo k oboustranné spokojenosti. Prezidentova cesta je zajištěna.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) si buduje okruh svých příznivců a informátorů, takzvanou „skupinu Hradu“.
V tenatech této sítě uvízne i Jaroslav Preiss (1870–1946), který mimo jiné pomáhal financovat . V Živnobance zakládá pro prezidenta tajné fondy na různé aktivity. Masaryk z nich třeba vypomáhá politikům, kteří se ocitli v potížích.
Nejde přitom jenom o jeho sympatizanty, ale i politické protivníky. Předpokládá, že mu tuto výpomoc vrátí, až ji bude potřebovat.
„Z hlediska přísných měřítek dneška je vzdor veškeré úctě k mimořádné osobnosti T.G.Masaryka obtížné nenazývat takové chování jinak než korupční,“ míní ovšem současný historik Radovan Lovčí.
Dovolená na útraty banky
V květnu 1921 si prezidentův kancléř Přemysl Šámal (1867–1941) zapisuje poznámku „navštívil jsem pana Dr. Preisse, kterého jsem důvěrně požádal, aby na mé jméno u banky opatřil částku 2 000 000 korune československých, již jest zapotřebí ke krytí nákladů cesty páně prezidentovy a průvodu jeho na Capri, poněvadž pro náklad tento není v rozpočtu státním položky“.
Jde o prezidentovu dovolenou. Preiss získává u Masaryka takové postavení, že si dokáže prosadit své lidi i do křesla ministra financí.
Hned dva tvůrci prvorepublikového rozpočtu v letech 1921–1925, ministři Augustin Novák (1872–1951) a Bohdan Bečka (1863–1940) pocházejí z řad jeho zaměstnanců. I on sám mohl do ministerského křesla usednout.
V roce 1932 s ním prezident Masaryk počítá na tuto funkci v úřednické vládě. K jejímu jmenování ale nakonec nedojde.
Věří v zachování míru
„Nejlépe se důležité věci probírají při dobrém jídle,“ myslí si Preiss a prezidenta proto pravidelně zve na vepřové hody na svém statku. Řeší se lecjaké ekonomické záležitosti, ať už státní nebo soukromé – bankéř je i Masarykovým osobním finančním rádcem.
Stejnou službu prokazuje po jeho smrti i jeho nástupci Edvardu Benešovi (1884 – 1948). Je sice skvělým finančníkem, ale politický instinkt mu chybí. Ani po obsazení Rakouska v březnu 1938 si totiž neuvědomuje nacistické nebezpečí.
„Nevěřím v bezprostřední válku, věřím v zachování míru za předpokladu vzájemného respektování národů…,“ říká 14. června 1938 na schůzi průmyslníků. Věří, že němečtí průmyslníci Adolfa Hitlera (1889–1945) udrží na uzdě.
Jak zničit český kapitál?
V září 1939 se zapojuje do odboje a ocitne se v hledáčku Gestapa. „Je to český šovinista, ačkoli jeho otec byl Němec.
Matka ho však vychovala jako Čecha… Platil za bezohledného hradního slouhu, který pod pláštíkem loyality vždy usiloval o splnění českých zájmů… Vždy usiloval o nacionalizaci průmyslu v Čechách…“ stojí v gestapácké zprávě.
Ve skutečnosti je ale ve hře mnohem víc. Především o zničení českého kapitálu. Němci chtějí obnovit situaci ze 70. let 19. století, kdy české hospodářství ovládala Vídeň a bez podpory vídeňských bank se nepostavila jediná továrna.
Proto nacisté chtějí ovládnout všechny důležité české bankovní domy. Nezdolný finančník jim v tom překáží…
Obvinění z kolaborace
Vedení Živnobanky je zatčeno, k jeho odsouzení ale nedojde. Všechno skončí několikamiliónovými pokutami. Jaroslav Preiss je propuštěn v červenci 1942 a stáhne se do ústraní.
Když si pro něj po skončení 2. světové války v květnu 1945 přijde policie s obviněním ze spolupráce s německými okupanty, nevěří svým očím. On, nepřítel nacistů! Putuje znova do vězení.
„Propusťte ho na moji zodpovědnost,“ prohlásí 26. dubna 1946 ministr spravedlnosti Prokop Drtina (1900–1980). „Řekl jsem si, že si to před vládou i před Gottwaldem zodpovím,“ vzpomíná ve svých pamětech. Bankéř umírá tři dny po propuštění.
