Jsou opravdu hodně zvláštní a dělají spoustu věcí jinak, než ostatní savci. Pohybují se jen střídmě, například jako hlemýždi. Zřídka vyprazdňují svá střeva – jako třeba hadi. Jejich srst je plná řas, jako tomu bývá na želvích krunýřích.

Že jsou lenochodi pomalí je známý fakt. Hlavně v porovnání s hektickým tempem současného světa je jejich „rychlost“ opravdu úsměvná. V plném nasazení totiž dokážou zvládnout okolo 3 metrů za minutu.

Téměř v každém jazyce na naší planetě existuje pro tyto tvory název, spojený s leností. Jejich zpomalené životní tempo přitom vůbec nemá na svědomí tato negativní vlastnost. Všechno je mnohem složitější.

Život ve větvích

Všech 6 druhů lenochodů žije v tropických lesích Střední a Jižní Ameriky. Tato stromová zvířata tráví téměř celý svůj život ve větvích vysokých a hustých stromů, kde spí, páří se, rodí a vychovávají potomstvo.

Hlavní složkou jejich stravy je listí, někdy si zpestří jídelníček mladými větvičkami, pupeny, květy či plody. Tato potrava je však velmi chudá na živiny. Aby se vypořádali s nízkým kalorickým příjmem, mají lenochodi velmi pomalý metabolismus.

Je pravda, že existuje spousta jiných savců, kteří se specializují na rostlinnou a převážně „listnatou“ stravu, avšak obvykle nedostatek kalorií kompenzují konzumací relativně velkého množství potravy.

Úsporný životní styl

Lenochodi si následkem chudé stravy osvojili pomalý a energeticky úsporný životní styl, podobný chladnokrevným živočichům. Tělesnou teplotu mají trvale sníženou a také se u nich vyskytuje nižší schopnost termoregulace.

Jejich těla jsou tak ovlivněna teplotou okolního prostředí. Lenochodi se často ráno chodí vyhřívat na místa, kam dopadají sluneční paprsky a pak se vracejí do stínu. Toto chování je mnohem typičtější právě pro ještěrky a další plazy, než pro savce.

Čím pomaleji, tím lépe!

Jejich způsob života ve větvích stromů způsobuje, že jsou málo ohroženi pozemními dravci, jako je třeba jaguár. Jedním z nejobávanějších predátorů je pro lenochody harpyje pralesní (Harpia harpyja).

Další důvod, proč se snaží pohybovat co nejpomaleji, je tedy ten, aby měl dravý pták jen malou šanci jejich pohyb zaznamenat. Místo rychlého útěku do úkrytu tedy lenochodi volí jinou strategii: snaží se prostě být neviditelní. Zajímavá je rovněž lenochodí srst.

Protože tito savci tráví většinu života v obrácené poloze, tedy hřbetem dolů, roste jim srst opačným směrem, než je běžné a sice od břicha ke hřbetu. Výhodou je, že po ní dobře stéká voda.

Přátelé v kožichu

Nedávná studie odhalila, že je také domovem celé řady hub a řas, které jsou biologicky aktivní proti mikroorganismům, způsobujícím malárii a další choroby a také proti některým buňkám, které u lidí vyvolávají rakovinu prsu.

Autoři studie tak vidí v srsti lenochodů nové prostředí pro medicínská zkoumání.

Zoo v lenochodím kožichu také ve volné přírodě chrání své majitele nejenom před parazity, ale i před dravci, protože dodává jejich srsti nazelenalý odstín, což jim pomáhá splynout s okolním prostředím.

Trávení na dlouhé lokte

I když jí lenochod poměrně málo, to, co sní, je vystaveno neuvěřitelně dlouhé cestě trávicím traktem. Jedna studie ze 70. let 20. století dokonce zaznamenala, že cesta z úst až k řitnímu otvoru se protáhla na více než 50 dnů!

Lenochodi tak dokážou využít každičkou živinu a jejich výkaly jsou v podstatě jen tvrdé koule vláknitých výkalů. Jejich obvyklý interval vyprazdňování činí 7 až 10 dnů.

I když by se dalo očekávat, že lenochodi si uleví přímo ve větvích, kde tráví většinu času a nechají výkaly spadnout dolů, slezou na zem a vykonají potřebu u „svého“ stromu.

Jedná se však o riskantní manévr, kdy je mohou ohrozit kočkovité šelmy a navíc je tento výkon stojí velké množství energie.